57.

126 14 6
                                    

Klekl si do písku a vytáhl malinkou krabičku.

"Zoe, prokážeš mi tu neskutečnou laskavost a nastěhuješ se se mnou do nového domu?" podíval se na mě těma hnědýma očima a otevřel krabičku, ze které na mě vykoukly klíče.

Upřímně se mi ulevilo, že mě nepožádal o ruku. To by bylo dobře ujetý.

"Domu? Kdy? Jak? Kde? Cože?" koktala jsem.

"Domu, co nejdřív, autem, v San Fraciscu ." zaculil se.

"Co na to říct?" byla jsem nadšená a zaskočená. Tohle byla poslední věc, kterou bych čekala.

"Řekni jo!" zasmál se.

"No jasně, že jo!" vykřikla jsem. "Jen nechápu, proč jsme letěli sem, když je ten dům v San Franciscu."

"Říkal jsem, že to bude nejspíš zbytečný let." prohrábl si se smíchem vlasy. "Proto hned zítra ráno letíme do San Francisca." dodal.

"To abychom šli spát. Víš jak jsem na tom s ponocováním." zašklebila jsem se.

"To vím," zasmál se. "tak jdeme." vzal mě za ruku a šli jsme.

Vyspala jsem se dorůžova. Na to, že jsem spala jen 5 hodin jsem si připadala, jako bych prospala celý den.

"Odlétá to až za hodinu, já bych se nasnídala." navrhla jsem a Ross přikývl.

Koupili jsme si kafe a něco sladkého k jídlu v bufetu. Tentokrát jsem to zaplatila já.

"Tak co, těšíš se?" vyndal mi Ross z levého ucha sluchátko.

"Neskutečně. Jsem hrozně zvědavá." zasmála jsem se. "Vyprávěj mi o něm, kolik místností?"

"Má čtyři ložnice, obývák, kuchyň a dvě koupelny. A málem bych zapomněl. Taky jednu specialitu, na kterou si musíš počkat." zazubil se.

"Neuspěchali jsme to? Myslím to stěhování. San Francisco je přece jen daleko od všeho. Od mojí rodiny, od kamarádů." povzdechla jsem si.

"Od do Austrálie můžeme letět, kdy se nám zachce." pohladil mě po ruce. "A co se týká všech v LA, ze San Francisca je to autem asi šest hodin, maximálně. Můžeme tam kdykoliv jet." usmál se.

"Tak jo." usmála jsem se nazpět a dala si sluchátko zpátky do ucha.

Téměř celý let jsem prospala. Potřebovala jsem to.

San Francisco. To je město na písničku.

Bylo to tu krásné, přestože bylo zataženo.

Vyšli jsme z budovy letiště a v tu chvíli se začalo vyjasňovat.

Tady se mi bude líbit.

Ross zavolal taxík, jehož řidič byl největší sympaťák.

Díkybohu za takové jedince.

"Tak tady to je." otevřel mi Ross dveře.

Stála jsem před schody, vedoucími ke vchodu světlounké vilky. Nesla číslo popisné 111. 

"Páni." bylo všechno co ze mě vyšlo.

"Líbí?" usmál se na mě Ross.

"Líbí? Děláš si srandu? Je to dokonalý! Jak tohle mohlo být na prodej?" divila jsem se.

"Dohodili mi to rodinný známý. Jejich synonec se s rodinou stěhoval do Evropy, tak to prodával." vysvětlil.

"Ahaa. A kdy se stěhujeme my?" skousla jsem si ret.

"Třeba hned. Kdy jen budeš chtít." zasmál se a táhl mě za ruku do schodů.

Zavazadla jsme nechali dole. Ross začal štrachat po kapsách klíče. Nechápu jak tak důležitou věc může prostě tahat po kapsách.

Když je konečně našel, dramaticky je zasunul do zámku a dvakrát otočil. Uchechtla jsem se.

"Tobě to vždycky tak trvá."

"Řekla ta, která si ráno deset minut upravuje obočí." 

"Nekecej a odemkni to už." zasmála jsem se a on vzal za kliku.

Takovou nádheru jsem dlouho neviděla.

.

.

.

Hey there

Tak jsem si na dovolený napsala díl, jenže když jsme přejeli na druhý místo, kde už nebyl internet, inteligentní aktualizace wattpadu mi oznámila, že bez internetu nelze otevřít rozepsanou kapitolu, která není publikovaná

s/o wattpad

Jak se jinak těšíte do školy?:)

Addie xx

WhyMe?Kde žijí příběhy. Začni objevovat