Já a ty jen [Haikyuu mafie]

17.

*Akaashi*

,,Bokuto" zatřásl jsem s ním, už mě začal vnímat a podíval se na mě.

,,Říkal jsi něco?" zeptal se mě.

,,Na co ses koukal?"

,,Ale nic asi se mi jenom něco zdálo." usmál se na mě a dal mi pusu na tvář.

Díval jsem se na něj svým zmateným výrazem, ale jen ho ignoroval a šel do kuchyně prostřít stůl k večeři. Společně jsme se naobědvali, a pak si dali společnou sprchu.

Lehli jsme si do postele a přitulili se k sobě. Bokuto si neodpustil pár něžných polibků na můj krk. Samozřejmě jsem si to užíval a pár mu jich oplatit na jeho plné rty.

Myslím, že nemusím říkat co z toho vzniklo, ačkoli to bylo úžasné. I když jsme byli asi jenom podle mě ve vážné situaci, tak jsme si ten večer opravdu užili.

Ráno jsem se probudil docela brzo na to jak dlouho jsme to dělali. Začal jsem nám pomalu balit kufry a napsal Daichumu ať pro nás někoho pošlou.

Odpověděl mi hned což bylo velice zvláštní. Ve zprávě psal, že pro nás nikdo nemůže přijet, protože jsou všichni mimo.

Začal jsem trochu panikařit a obcházet pokoj stále dokola okusujíc si nehty. A co teď? Opakovala se mi tato otázka neustále v hlavě.

Neměl jsem na vybranou a zavolal jsem Daichimu, i když nám říkal, že nás můžou odposlouchávat musel jsem slyšet nějaký plán, jak se od sud dostat.

Pro mou smůlu mi Daichi hovor nezvedl a jen mi napsal, že to budeme muset zvládnout sami.

Projela mnou husí kůže a konečně jsem se odhodlal jít probudit Bokuta. Ten jen na moje volání něco zamumlal a otočil ke mě jeho záda. 

Naštval jsem se ze svého strachu o naše životy a prudce s Bokutem zatřásl. Okamžitě se posadil a zmateně se koukal kolem.

,,C-co se děje?" řekl rozespalým hlasem.

,,Daichi nám nemůže pomoct přemístit se jinam." řek jsem sklesle.

,,Jak to myslíš?" otočil na mě svůj pohled. Já se mu do tváře nepodíval a jen nechal své slzy téct po tvářích. Bokotu to zahlédl a vtiskl mě do jeho pevného objetí.

,,Všechno bude v pořádku Keiji, my se od sud dostaneme sami, věř mi." šeptal mi klidně do ucha. Trochu mě to uklidnilo na venek, ale má duše byla stále vystrašená.

,,Ty jsi nám všechno zabalil? Pokud ano tak stačí vyjet. Ještě nevyšlo ani slunce, takže nás nikdo neuvidí." snažil se mě aspoň trochu povzbudit.

Lehce jsem mu na jeho návrh přikývl a setřel si slzy ze tváří. Možná má pravdu a když odejdeme hned teď, tak by to bylo lepší než kdyby jsme tady na někoho čekali.

Společně jsme tedy chatu uklidili, aby nebylo po nás ani stopy. Vzali jsme si své věci a naskládali je do auta.

Když jsem nesl poslední potřebnou věc zahlédl jsem v lesy lehce svítit světlo. Řekl jsem to Bokutovi a ten se podíval tím směrem kam jsem ukazoval.

,,To budou asi nějací táborníci, neboj Keiji stejně už odjíždíme a než vyjdou na horizont tak my už budeme pryč takže nás neuvidí." opět na mě zazářil ten jeho uklidňující úsměv.

Nasedli jsme do auta jeli směrem k našemu dalšímu útočišti.

Přeji krásný večer vám všem. Po delší době jsem tu opět já s vaší oblíbenou drogou.
Nemám opět nic moc co říct snad jenom to, že se omlouvám za časté chyby, ale jsem moc líná na to si to kontrolovat.
Snad se vám kapitola líbila a těšíte se na další. Teď se chvíli nebudeme věnovat hlavní dějové linii, ale odbočíme, ale vše bude vysvětleno, doufám.

Páčko 🌹