Já a ty jen [Haikyuu mafie]

10.

*Akaashi*

Zrovna jsem chystal večeři v naší horské chatě a čekal až se Bokuto vrátí zpátky domů z práce.

Už jsme nepracovali pro mafii, ale byli jsme pod ochranou Karasuna. Všem nám bylo jasné, že se Atsumu bude chtít pomstít za smrt svého bratra.

Kolikrát jsem protestoval, aby Bokuto chodil do práce, do města kde by ho mohl někdo od nich vidět. Byl ale tvrdohlavý a asi si potřeboval připadat důležitě. Nevím.

Vždy jsem se bál když byl pryč. Ne jen o něj, ale i o sebe, kdyby nás našli i tady.
Radši jsme měli naplánované, kdy se kam přemístíme.

Vše o naší situaci jsme posílali přes tajnou síť Daichimu. Ale od nich jsme se nikdy nic nedozvěděli. Nevíme jestli je Atsumu hledá nebo případně už našel. Nevěděli jsme jak je na tom Nekoma či Dateko. Přijdu si jak v době kamenné jen čekající na další asteroid.

Dveře v předsíni se otevřeli a já jako vždy zvolal ,,Je to pocestný." A jako pokaždé jsem doufal, že se mi ozve.

,,Ne to sova proletěla." Byl slyšet Bokutuv hlas. S úsměvem jsem se rozešel k němu a objal ho. On mi věnoval pusu na tvář. Pak proběhla naše normální konverzace, kdy mi řekl co a jak v práci.

,,Opravdu s tím nechceš přestat Kotaro? Víš, že peněz máme dost a kdyby nám něco chybělo tak Daichi..." nestihl jsem to doříct a Bokuto mě umlčel polibkem. To dělal pokaždé, když jsem začal mluvit o tomto tématu.

Tentokrát jsem se, ale umlčet nenechal. Už jsme na téhle chatě byli delší dobu než jsem chtěl, což pro nás znamenalo riziko.

,,Bokuto já to myslím vážně. Nevíme jestli tě ve městě někdo nesleduje a...." Opět mě přerušil, ale ne polibkem.

,,Keiji podle mě jsi až moc paranoidní. Nic nám nehrozí a kdyby ano tak nás ochráním." usmál se na mě a tvářil se, že má vše pod kontrolou.

Povzdechl jsem si a přikývl ,,Možná máš pravdu asi začínám být paranoidní." uchechtl jsem se.

,,Ne to ne Keiji, jen máš o nás obavy. Vidím to na tobě. Pokud ti to udělá radost můžeme vystřídat chatu přesně podle plánu." na to jsem mu hned přikývl.

,,To budu mít klidnější spánek." usmál jsem se na něj.

,,Já vím." usmál se na mě také a nahl se pro polibek. Ten jsem mu oplatil a užíval si toho momentu. Ne, že by jsme jich tu neměli málo, ale málo které byli tak uklidňující.

,,Měli by jsme to napsat Daichimu. Nejraději bych odešel zítra ráno, co ty na to?" podíval jsem se na Bokuta. Ten mi jen přikývl koukajíc ven z okna.

Trochu mě to zarazilo, protože jediné co ho mohlo zaujmout byl jen jeho odraz. Venku už byla docela tma, takže z oken nebylo moc vidět, ale kdokoliv mohl vidět dovnitř.

Stoupl jsme si vedle něj a pozoroval s ním. Všude bylo hrobové ticho. Neodvážil jsem se ho zeptat co tam vidí. Jen jsem ho chytil za ruku, aby věděl, že jsme vedle něj.

Stále se tam díval a neopětoval mi stisk ruky. ,,Kotaro?" odvážil jsem se vyslovit jeho jméno. ,,Co se děje?" zeptal jsem se když mi neodpovídal.

Opět jsem tedy svůj zrak namířil do okna s pocitem chladu na zádech. Měl jsem pocit, že nás někdo sleduje. A od pravdy jsem daleko nebyl...

Ahojte mé milované existence, jak vidíte tak se mi zatím daří dodržet mou výzvu, ale nevím zda po této kapitole budu ještě naživu. Pokud ne, tak vás mám všechny ráda.

Nu asi nemám nic víc co říct k této kapitole, jen doufám že jste si ji užili a těším se na vás snad zase zítra.

Páčko