Já a ty jen [Haikyuu mafie]

24.

*Kuroo*

Vzal jsem ho do náruče a odnesl ho rychle do auta a během se vrátil zpět k jezeru. Naproti mě běželi ruku v ruce Akaashi a Bokuto.

Bůh ví co se u toho jezera stalo a ještě divnější bylo, jak jim ti dva utekli. Přiřítili se ke mě a rychle nastoupili do auta.

,,Rychle než si to rozmyslí!" vykřikl na mě Bokuto a držel Akaashiho v náruči.

Nasedl jsem rychle do auta a sešlápl pedál až na zem. Zajímalo by mě co se tam stalo, ale teď na to stále nebyla vhodná situace. Po pár hodinách jsme dorazili do základny Karasuna.

Neváhal jsem a šel jsem Tsukkiho uložit do jeho pokoje. Pořádně jsem ho přikryl, a pak sešel dolů.

V obyváku na gauči v objetí a zakrytí dekou seděli Akaashi a Bokuto. Naproti nim seděl Sugawara.

,,Ostatní se ještě nevrátili?" zeptal jsem se Sugawary. Jen zakýval hlavou k nesouhlasu. Zašel jsem do kuchyně a udělal jsem si horký čaj.

V pozadí jsem slyšel jak se otevírají hlavní dveře a když jsem se vrátil zpět do obyváku, tak vedle Sugawary seděl Daichi a něco mu říkal. Sedl jsem si do křesla a čekal tak jako ostatní. Myslím, že jsem nebyl jediný kdo nevěděl na co se čeká.

,,Bokuto, Akaashi jestli chcete můžete si jít nahoru lehnout do našeho pokoje. Musíte být určitě unavení." Akaashi děkovně přikývl Sugawarovy a oba se vydali nahoru.

,,S Kageyamou to nevypadá dobře..."

,,Počkej před tím než začneš, můžu tady být u tohoto rozhovoru?" zeptal jsem se Daichiho. Jen přikývl a pokračoval.

,,Yachi říkala, že až se Ennoshita probudí a zjistí jak se cítí, tak by mohl jít domů. Ale Kageyama..." odmlčel se.

,,Nevypadá to s ním dobře, že?" odhadoval Suga. Na to mu Daichi jen přikývl. 

Bylo mi jich líto. Celý tým Karasuno byl úplně na dně. Hádám, že Ushijima to moc dobře věděl a výžívá se v tom. Co ho tak změnilo, že se stal takovým ďáblem.

,,Asi pojedu zpět do Nekomi a zjistím jestli náhodou Yaku také nedostal podobný dopis jako vy." řekl jsem.

,,Dobře a přijedeš pak zpět?" zeptal se mě Suga.

,,To ještě nevím, ale asi ano. Jen ještě půjdu zkontrolovat Tsukishimu a vzít si své věci." když jsem to dořekl vydal jsem se nahoru do pokoje Tsukishimi. To co jsem, ale uviděl mě docela zarazilo.

Na posteli seděl v předklonu Kei Tsukishima a třásl se. Když jsem přišel blíž, uslyšel jsem i tiché vzlyky. Zavřel jsem dveře a šel si sednou vedle něho.

Tsukishima mě automaticky objal kolem pasu a jeho slzy mi smáčeli triko. Začal jsem ho hladit po vlasech. Teď ho tady takto nechat nemohu. Říkal jsem si v hlavě.

Chytil jsem ho pod rameny a vytáhla nahoru, aby nebyl v tak shrbené pozici a objal ho pevněji, hladíc jeho záda.

Nevěděl jsem zda je teď vhodné se zeptat na to co se stalo a tak jsem pro jistotu mlčel. Tsukishima, ale začal povídat sám. Jako by mi četl myšlenky.

,,M-Měl jsem to být já..." vzlykal až jsem mu skoro nerozuměl.

,,N-Ne on.....byl moje vše.....byl můj život....c-co mám dělat?" i když jsem stále nevěděl o co se jednalo, docela dost jsem cítil jeho bolest. 

Přesně toto jsem cítil když jsem přišel po práci do prázdného domu. Cítil jsem jeho beznaděj, kterou pociťoval ne jen ve své hlavě, ale i ve svém srdci.

Vím, že musím odjet do Nekomy, ale ne teď. Ne teď když je tu někdo ve stejné situaci jako jsem byl já. U mě nikdo nebyl, ale teď tu já pro něj být mohu a tuto šanci nepromarním.

Zdravím vás u další kapitolky. Snad se líbí a těšíte se na další ^^. Tak zase snad brzy.

Páčko ❤️🌹