Já a ty jen [Haikyuu mafie]

18.

*Daichi*

Odložil jsem papír se vzkazem a zabodl svůj pohled do země. Uslyšel jsem zazvonit svůj mobil, zvedl jsem se a pohřebním pochodem se vydal polapit svůj mobil. Hovor jsem zvedl aniž bych se podíval kdo mi volá.

,,Ano?" ani jsem si neuvědomil, že jsem nějak reagoval.

,,Daichi Tsukishima se probral." vyhrkl na mě Yamaguchi z telefonu. Z počátku jsem nechápal jeho nadšení. Je přece normální, že se člověk probudí, když před tím spal. Pak mi to došlo.

,,Pamatuje si co se stalo?"

,,Jo pamatuje, Yachi říkala, že až mu dokapou antibiotika tak se může vrátit na základnu, ale musí odpočívat. Není na tom tak špatně jako Kageyama."

„Dobrá, dobrá Asahi pro vás přijede." hovor jsem ukončil a podíval jsem se na Asahiho. Ten ačkoli nechtěl, tak se zvedl a odešel.

,,Ale co s tím klíčem teda?" ozval se opět Narita.

,, Nechám si to projít hlavou." je to hodně těžké rozhodnutí, každé má své pro a proti. Snad mi potom nějak poradí Suga. Nebo možná Yaku, ten na tom musí být stejně minimálně podobně.

Ani jsem neslyšel otevírání vchodových dveří a teprve až Asahi a Yamaguchi přivedli Tsukishimu a posadili ho na gauč, tak jsem si jich všiml.

Všichni se na něj dívaly, ale tak krátce vždy jen. Skoro jako by si mysleli, že jejich pohled mu může nějak ublížit.

Neříkám, že vypadal jak nějaká kasanova, ale zase to nebylo tak hrozné. Vůbec nepromluvil jen se díval na Yamaguchiho.

,,Myslím, že by měl jít odpočívat do pokoje." podíval se Yamaguchi na mě trochu ustaraně.

,,Jo určitě, vypadá to, že nám nemá co říct, takže ho můžeš vzít nahoru a zůstaň tam klidně s ním." usmál jsem se lehce na něj. Snad to bral jako menší podporu.

Asahi se automaticky zvedl a pomohl mu. V místnosti zavládlo zase ticho a bloumání nad dopisem, který ležel na stole.

,,Dobrá tedy," získal jsem si pozornost ostatních ,,půjdeme si všichni odpočinout, bylo to pro nás všechny náročné a odpočinek si zasloužíme. Využijte toho dobře protože za pár hodin vás vyšlu na další mise."

Když jsem řekl jen slovo odpočinek začali mě všichni vnímat o něco pozorněji. Všichni se zvedli a už jsem jen slyšel klapání bot po schodišti.

Jediný kdo tu se mnou zůstal byl samozřejmě Suga. Nevadilo mi to, byl jsem rád. Chci slyšet jeho názor na celou tuhle lapálii patálii.

Byli jsme oba potichu a koukali do země. Chtěl jsem nějak začít konverzaci, ale Suga mě předběhl.

,,Měl by jsi ten klíč zničit." jeho slova mě překvapila.

,,Jak to myslíš?"

,,Zničit ten klíč. Roztavit ho, zlomit, zahodit, cokoliv, ale hlavně mu ji nedávat."

,,Jestli ho zničím nebo munho nedám dopadne to stejně a to, že bude tančit na našich hrobech. Udělá všechno pro to, aby získal Úlomek ráje. Chce jen moc, chce být nezastavitelný." Suga si povzdechl a podíval se mi přímo do očí.

,,Takže musíme utéct ze země. Vezme s sebou i Nekomu a Bokuta s Akaashi a...."

,,Bokuto a Akaashi!" vykřikl jsem.

,,Co s nimi?"

,,Vždyť oni se měli teď přesouvat na nové místo a nikdo za nimi nejel!" Suga na mě zíral s otevřenou pusou.

,,No do hajzlu." vyšlo z něho jen.

,,Někdo za nimi musí okamžitě jet! Zjistím jejich polohu a pošleme tam někoho" Suga přikývl a oba jsem rychlostí světla přešli do mé kanceláře a snažili jsme se zjistit jejich polohu.

Ola mé drahocené existence. Ráda vás tu opět vidím. Ano vím, že mi to zase trvalo nějakou dobu, ale bohužel nu. Anyway tu máte další nezáživnou kapitolku. Píšete mi hodně o tom abych neublížila sovičkám. Lidi já se opravdu snažím, ale mé nápady prostě přijdou najednou a já je napíšu. No snad mě neukamenujete po pár kapitolách. Takže zatím...

Páčko