Já a ty jen [Haikyuu mafie]

28.

*Goshiki*

,,Hlavně buď potichu jasný?!" říkal mi Semi když jsme jeli k základně Dateka.

,,Neboj se Semi-senpai. Tentokrát to zvládnu levou zadní."

,,Neříkej hop dokud neskočíš Goshiki." 

Vím, že to se mnou Semi-senpai myslí dobře, ale já to zvládnu. Přeci jen nejsem u Shiratorizawy měsíc na to, abych nevěděl co mám a co nemám dělat.

Jo párkrát jsem to pokazil, ale tentokrát, tentokrát to bude jiné, cítím to v kostech. Dnes na mě Ushijima-san bude hrdý, bude hrdý že má v týmu někoho takového jako jsem já.

,,Goshiki vnímáš?" luskl mi Semi před obličejem prsty. Rychle jsem zamrkal a rozhlédl se okolo.

,,To už jsme tady?"

,,Jo, jsi v pohodě?" zeptal se mě Semi trochu starostlivě.

,,Jasný! Tak jdeme na to?" chtěl jsem vylézt z auta, ale Semi mě ještě zastavil.

,,Ještě počkej Goshiki. Musíme vzít ty Molotovy."

,,Molotovy? Jakože Molotov koktejl? Na co?"

,,Přece jako varovné znamení, jak nám říkal Tendou." když vyslovil to jmého jeho obličej se zkřivil znechucením.

,,Aha dobře."

,,A budeš to muset udělat ty Goshiki."

,,Já? Proč já? Ty jsi tu šéf teďka."

,,Já vám, ale Ushijima to tak chce, chce vědět jestli to zvládneš." trochu mě to zarazilo, ale zhluboka jsem se nadechl a usmál se.

,,Hai! Udělám co je v mých silách!"

,,Neřvi tak! Vím, že jsi natěšený, ale nemusí o nás hned někdo vědět aniž bychom vylezli z auta."

,,Promiň Semi-senpai." oba dva jsme vylezli z auta a Semi vzal ještě jeden Molotov koktejl a zapalovač.

,,Máš ten dopis?" zeptal se mě Semi když jsme byli před základnou Dateka.

,,Hai" Semi přikývl a podal mi Molotov. Zapálil jsem kus látky, který vysel z láhve a napřáhl se směrem k domu.

Byl jsem plný nadšení z toho, že Ushijima-san na mě bude konečně hrdý, že budu mít konečně své právoplatné místo v Shiratorizawa mafii. To jsem však hodně předbíhal budoucnost, která se možná už nikdy nestane.

Když jsem chtěl konečně vyhodit flašku do vzduchu ucítil jsem v rameni ostrou bolest, která mi projela celým tělem. Takovou bolest jsem v životě necítil. Bolestí jsem upadl do bezvědomí.

Nevím co se stalo se mnou nebo se Semi-senpai. Doufám, že je naživu. Celou dobu jsem nic necítil, ani se mi nic nezdálo nebo si to aspoň nepamatuji.

Když jsem se probudil, zjistil jsem, že ležím na posteli v nějakém cizím pokoji. Doufal jsem, že jsem na naší základně u někoho jiného v pokoji, ale spíše tomu tak nebylo.

Chtěl jsem se posadit, ale byl to pro mě nadpřirozený úkol. Viděl jsem světlo vycházející asi z okna, které s největší pravděpodobností bylo po mém boku, ale já ho neviděl. Ostrá bolest se opět objevila v mém levém rameni.

Zvládl jsem lehce pohnout hlavou, abych se podíval co tu bolest způsobuje. Mé rameno bylo zavázané obvazem, ne kterém šla vidět krev, která protekla na povrch. Dech se mi zrychlil a začal jsem docela panikařit.

Co budu dělat? Jsem vůbec u nás? Proč sem ještě nikdo nepřišel? Kde je Semi? Povedla se nám naše mise? 

Chtěl jsem zavolat, aby sem někdo přišel a vysvětlil mi co se to tady k sakru děje. Nenabral jsem na to však dostatek odvahy to udělat.  

Snažil jsem se rozpohybovat svou hlavu ještě trochu, abych si mohl prohlédnout pokoj, ve kterém jsem a zjistil tak, zda jsem u nás nebo někde jinde. 

Jedno bylo jisté. Nejsem ve vězení.....snad. Podíval jsem se do prostoru a zjistil, že tu má někdo pověšené fotky. Zaostřil jsem svůj zrak na fotografie. Jedna z nich mi přišla hodně povědomá. Přišlo mi, že jsem na ní i já. To, ale není možné.

Snažil jsem se posadit, abych na ni lépe viděl, ale vůbec mi to nešlo. Tak jsem se aspoň lehce posunul více na kraj postele. Konečně jsem fotografii poznal. A poznal jsem i toho druhého, kdo tam na ní byl se mnou.

Než jsem dokázal dát si myšlenky dohromady uslyšel jsem odemykání dveří. Podíval jsem se na dveře, které byli skoro u mých nohou a na postavu, která vešla dovnitř.

,,Kanji."

Nazdárek, dlouho jsme se neviděli. Přináším vám další dávku vaší oblíbené drogy. Doufám, že se vám bude tato kapitola líbit a také doufám, že se opět brzy uvidíme. A děkuji vám za každou vaši podporu.

Páčko