Já a ty jen [Haikyuu mafie]

20.

*Yamaguchi*

Cesta byla poměrně dlouhá, ale tím, že byla s Tsukkim tak nebyla tak špatná. Tedy aspoň pro mě ne.

Tsukki vypadal docela ustrašeně a neustále se rozhlížel kolem.

,,Děje se něco?" nedalo mi to a musel jsem se ho zeptat.

,,Ne, ne nic." vykoktal ze sebe, což bylo ještě divnější. Nechal jsem to, ale být a věnoval se dál cestě.

Po několika hodinách jsme konečně dorazili na místo. Museli jsme zastavit dále od chaty, abychom nevzbudili nějaké podezření či cokoliv.

Tsukki už chtěl vystoupit z auta, ale já ho zarazil rukou.

,,Co děláš?"

,,Říkal jsi, že zůstaneš v autě, tak kam se ženeš?"

,,Tadashi já to zvládnu, neměj strach."

,,Ale já mám strach Tsukki. Vždyť jsi mohl umřít! Prosím zůstaň tady." Tsukki se rozhlédl venku po okolí.

,,Je tu nějaké jezero nebo tak?" odbočil úplně od tématu.

,,Nevím, proč se ptáš?" odvrátil ode mě zrak a zakroutil hlavou.

,,Jen tak. Vypadá to tu pěkně, někdy by jsem sem mohli zajet." absolutně jsem nechápal jeho slova a myšlení.

,,Tsukki je ti dobře?"

,,Jo jasně! Jsem v naprostém pořádku."

,,Tsukki?" chtěl jsem, aby se na mě podíval. Během sekundy se na mě otočil.

,,Třepeš se."

,,Oh.... vážně?" vypadal vyděšeně, to jsem na něm ještě nikdy neviděl.

,,Měl jsi zůstat na základně Tsukki."

,,Ne!" vykřikl.

,,Tsukki co se děje?"

,,Nic se neděje. Prostě tam půjdu s tebou Tadashi." trval na svém.

,,Proč tak moc chceš jít se mnou?"

,,Já...... když já..... Já chci vidět Akaashihi a Bokuta, že jsou v pořádku." jeho hlas zněl nervózně.

Nechtěl jsem mu to věřit. Ale uvědomil jsem si, že když bych ho tu nechal samotného, taky by to nemuselo skončit dobře.

,,Dobrá můžeš jít se mnou."

Skoro jsem v jeho očích viděl malé hvězdičky, jak byl nadšený. Prudce mě objal a vlepil mi pusu na tvář.

,,Děkuji Tadashi!" a začal mi sázet polibky po celém mém obličeji.

,,Dobře dobře chápu Tsukki. Tak pojďme ať neztrácíme čas, který můžeš strávit odpočinkem." usmál jsem se na něj.

Vyšel jsem z auta a šel mu pomoct. Šli jsme pomalu a po pár metrech jsme viděli chatu na, které by údajně měli teď být.

Došli jsme tam a zaklepali na dveře tajným hesle. Jak nečekané. Dveře se pomalu otevřeli a v nich stál Bokuto. Potom co nás zahlédl se začal smát, jak kdyby byl na tripu.

,,Tsukki! Yamaguchi! Tak rád vás vidím! Pojďte dál!" pozval nás dovnitř a my jsme si šli rovnou sednou na gauč.

Akaashi vyšel po chvíli z kuchyně a donesl nám čaj. Chata totiž stála někde v zasněžených horách.

,,Kdy jste dorazili?" optal jsem se.

,,Dnes ráno, nebo vlastně skoro až v poledne." usmál se Bokuto.

,,A cesta v pohodě? Nikdo vás nesledoval?"

,,Cesta byla v pořádku, ale to s tím sledováním si nejsem moc jistý." řekl Akaashi.

,,Jak to myslíš?" tato věta mě docela vyděsila ať jsem cítil mráz na zádech.

,,Když jsme odjížděli, tak jsme zahlédli někoho v lese."

,,Podle mě to byli turisti." skočil do toho Bokuto.

,,No je to možné." podíval jsem se na Tsukkiho, který se vyděšeně díval z okna.

Chvíli jsem to nechápal, ale když se vyrazili hlavní dveře, pochopil jsem jeho zděšení.

Zdravím vás všechny. Dlouho jsme se neviděli, že? To víte je moc práce a žádný volný čas. Ale stále chci tento příběh dokončit, jen to asi nebude tak moc pravidelné, ale to nevadí. Takže tu máte další kapitolu, doufám že vás naladí a bude chtít další.

Páčko