Já a ty jen [Haikyuu mafie]

44.

*Hinata*

S Yachi jsme se nějakou dobu domlouvali, jak by jsme mohli Kageyamovi pomoct si vzpomenout na jeho život. Měl jsem, co dělat abych se tam nesložil na zem do klubíčka a nerozbrečel se jako malý děcko.

Pomalu jsem začínal mít strach k němu jít. Ale zároveň jsem o něj nechtěl přijít. 

A není to takhle i lepší? Mohl by mít nový život bez neustálého nebezpečí, ale zároveň beze mě.

,,Nad čím přemýšlíš Hinato?" zeptala se mě Yachi.

,,Není to takhle lepší? Mohl by mít lepší život ne?" vyřkl jsem své myšlenky.

,,Ale Hinato, vždyť víš, že by jsi to tak nechtěl."

,,Já ne, ale co když on by to tak chtěl?" podíval jsem se na ni, ona se na mě jen sladce usmála.

,,Sám tomuhle tvrzení nevěříš, ne snad?" měla pravdu.

Náš vztah pro nás oba byl velice důležitý. Kdyby byl on na mém místě, taky by se mi snažil pomoct si na všechno vzpomenout, i když by to znamenalo život s neustálým otáčením hlavy.

Najednou se všude kolem rozezněly sirény a blikalo červené světlo.

,,Co se to děje?" zeptal jsem se hned Yachi.

,,Něco špatného," odpověděla mi stroze, chytila mě za zápěstí a utíkala se mnou někam do útrob nemocnice.

Doběhli jsme do kanceláře, kde jsme našli sestřičky svázané na zemi. Chtěl jsem jít k nim a rozvázat je, když v tom jsem ucítil něco studeného na zátylku hlavy.

,,Ani se nehni zrzku," ten hlas mi byl docela povědomý, možná až moc.

,,Omi nebuď tak drsný," tenhle hlas už jsem poznal moc dobře. Po celém těle mi projel mráz a dech se mi zrychlil.

Přede mě se postavil Atsumu Miya a usmál se na mě, tím jeho falešně sladkým úsměvem. Odvrátil jsem od něj zrak a snažil se zachovat klid.

,,Copak Shoyo? Ty mě snad nerad vidíš?" 

,,Co tu děláte?" zeptal jsem se.

,,Ále jen plníme úkol od našeho šéfa."

,,Šéfa?"

,,Ushijima," odpověděl za mnou Sakusa.

,,Ale vždyť...vždyť jste utekli do lesa. Kuroo říkal..." ani jsem to nedořekl, když se Atsumu hlasitě rozesmál.

,,A to si myslel, že se nevrátíme? Že stáhneme ocasy a už nás nikdy neuvidíte?" Atsumu pokynul na Sakusu a ten odešel k Yachi, aby ji svázal ruce za zády. Mezitím Atsumu ke mě přistoupil blíž.

,,Mě se nikdy nezbavíš Shoyo-kun~," zašeptal mi do ucha a mě naskočila husí kůže. Nesnášel jsem jeho hlas, nesnášel jsem jeho obličej, nesnášel jsem jeho tělo, nesnáším ho celýho!

,,Co tu Ushijima chce?" zeptal jsem se drzým tónem.

Atsumu se uchechtl a začal mě postrkovat pryč od Yachi a sester.

,,Jen pár rukojmích, aby mohl získat Úlomek ráje od těch mamlasů."

Cože? Ale to by znamenalo. Ne to ne. Nejsou tak blbí, aby se s ním snažili bojovat nebo ho obelstít. Nebo jsou?

,,Jak to myslíš?"

,,Myslím to tak můj drahý Shoyo, že jste v pěkné kaši," řekl a zasmál se.

Dovedl mě až k tomu hroznému pokoji, ze kterého jsem měl takový strach. Vešli jsme do něj a uviděli, jak na posteli leží Kageyama. Jakmile nás uviděl, tak se ze všech svých sil snažil posadit. Nikdo nic neřekl a já uviděl tázavý pohled na Atsumově tváři.

,,To na to nic neřekneš?"  ptal se Kageyamy.

,,Co bych měl říkat?" řekl zmateně, ,,a kdo jsi?"

,,Co? To má být nějaký vtip?" podíval se na mě Atsumu.

Sklopil jsem zrak a tím nejtišším hlasem řekl: ,,Nic si nepamatuje, vůbec nic. Po operaci ztratil paměť."

Atsumu se ďábelsky usmál. Mě odhodil na zem a pomalu šel ke Kageyamovi. Na něm šlo vidět, že má strach.

,,Nepřibližujte se ke mě!" zakřičel na Atsuma Kageyama.

,,Tobio neboj se mě, jsem tvůj starý známý přeci," usmál se na něj.

,,Nevěř mu Tobio," řekl jsem.

,,Teď buď zticha Shoyo, pokud nechceš dostat kulku do nohy," zase se na mě usmál tím slizkým úsměvem. Raději jsem byl ticho.

Nevím čeho chce Atsumu dosáhnout, když se bude snažit skamarádit s Kageyamou. Stejně mu to neuvěří, když mi tu vyhrožuje. Navíc mě tu už Kageyama viděl. To by musel být Atsumu hodně přesvědčiví a to snad není. Ale co když je? Ale to ne, není TAK přesvědčiví. 

Atsumu pak něco Kageyamovi říkal, neslyšel jsem co to je, ale podle Atsumova výrazu mu to vycházelo. Kageyama se koukal někam do blba, nešlo poznat, co si myslí nebo cítí. To je špatný, fakt špatný.

,,Dobře," uslyšel jsem po nějaké chvíli. Byl to Kageyama a přikyvoval Atsumovi.

,,Tobio?" díval jsem se na něj nevěřícně.

,,Neříkal jsem ti Shoyo, aby jsi byl zticha?!" řekl podrážděně Atsumu a přibližoval se ke mě. Čekal jsem až uslyším výstřel a já ucítím ostrou bolest. Nic se, ale nestalo.

,,Budeme ho ještě potřebovat," řekl opět Kageyama.

,,Já vím," odpověděl mu Atsumu a mě přistála na tváři facka.

,,Příště to bude něco horšího něž toto," zašeptal mi Atsumu.

Dveře od pokoje se otevřeli a dovnitř přišli sestry s Yachi a za nimi Sakusa se zbraní namířenou na holky.

,,Omi pomůžeš Kageyamovi na vozíček a dáš mu zbraň?"  Sakusa jen přikývl a udělal to, co mu Atsumu řekl. Kageyama přede mnou uhýbal pohledem. Proč?

,,Teď už jen vyčkáme na další pokyny," oznámil Atsumu.

,,Ty zůstaneš se mnou, máme spolu nevyřízené účty," ušklíbl se Atsumu a blížil se ke mě. Tohle dobře nedopadne.