Já a ty jen [Haikyuu mafie]

37.

*Konegawa*

,,Ono možná to v menším počtu bude nejlepší," řekl Sugawara.

,,Proč si to myslíš Sugawaro?" zeptal se ho Futakuchi.

,,Nevzbudíme tolik pozornosti a když budeme tiší a rychlí, tak nikdo z nás nepřijde k úhoně," vysvětlil.

,,Ale co řekneme Daichimu, Bokutovi a Kuroovi?" zeptal se Akaashi.

,,Opět dobrá poznámka Akaashi," přitakal Nishinoya.

,,Mohli bychom jim říct, že je to tajné a nějak k nim dostat, že pro ně chystáte tajnou oslavu?" navrhl Lev.

,,Proč bychom pro ně teď chystali oslavu, když jsou v takovéto situaci?" oponoval Sugawara.

,,Nevím byl to jenom návrh," bránil se Lev.

,,A co takhle, že se jedete podívat po případném úkrytu před Ushijimou, když by získal ten Úlomek ráje nebo co, že to je," navrhl jsem. Všechny pohledy se teď dívaly na mě.

,,To, ale vlastně není špatný nápad Konegawo," pochválil mě Futakuchi.

,,No tak budeme doufat, že na to skočí," konstatoval Sugawara.

,,Ale asi bych navrhl, aby s námi šlo celé Dateko, pokud s tím Futakuchi bude souhlasit," podíval se Akaashi na Futakuchiho. Ten mu přikývl.

,,Vlastně by s námi mohl jít i Yaku ne?" podíval se tentokrát Futakuchi na Leva, ,,posledně vypadal zapáleně a nechtěl se vzdát bez boje."

,,To sice ano, ale nechci ho do toho moc tahat, kdyby se něco stalo Nekoma a Kuroo ho potřebují."

,,Dobrá tedy Leve, pokud si to tak přeješ nebudeme ti do tohoto mluvit," odpověděl mu na to Futakuchi.

Celou dobu jsme já a Goshiki sledovali a poslouchali konverzaci mezi ostatními v místnosti. Goshiki se ode mě nehl ani na jedinou sekundu, držel se mé ruky jako klíště.

,,Je všechno v pořádku Goshiki?" zeptal jsem se ho když jsme stoupali po schodech nahoru do mého pokoje.

,,Ano, jen jsem měl strach tam jít, když všichni věděli, že jsem z Shiratorizawy," pohled měl stále zabodlý do podlahy. Dorazili jsme do mého pokoje a posadili se společně na postel. Chytil jsem Goshikiho bradu a přiměl ho podívat se na mě.

,,Neboj se, nikdo ti neublíží když jsem s tebou já," usmál jsem se na něj, on mi úsměv opětoval.

Když jsem uviděl ten jeho úsměv, znovu po tak dlouhé době, mé srdce zajásalo radostí a v břiše jsem cítil lehké šimrání motýlů.

,,Chyběl jsi mi," vyšlo najednou ze mě. Viděl jsem jak celý zrudl a otočil se bokem.

,,Ty mě taky," šeptl, že jsem ho skoro neslyšel. Mé šimrání v břiše se zvětšilo. Nešlo to jinak, neudržel jsem své tváře v klidu a musel jsem se smát jak měsíček na hnoji.

Chytil jsem ho za ruku, v tu chvíli se na mě opět otočil. Jeden druhému jsme se ztráceli v očích. Pomalu jsme se k sobě přibližovali až se naše špičky nosů dotkly. 

Byli jsme u sebe tak blízko, chtěl jsem se přiblížit ještě kousek, ale Goshiki to udělal za mě. Naše rty se spojili a moji motýli v břichu se rozletěli do celého těla. Chvíli jsme tak byli a užívali si ten moment, ale pak jsem se musel odtrhnout.

,,Musíme se nachystat na cestu," podíval jsem se na něj.

,,Já vím," chvíli jsme oba jen seděli a mlčeli.

,,Budeš to chtít zopakovat?" zeptal jsem se ho. Jen se na mě podíval tázavě. Nenaléhal jsem a dal mu další polibek na rty a usmál se.

,,No přeci toto,"  opět celý zrudl.

,,Tak šup za chvíli vyrážíme slyšel jsi přece plán," snažil jsem se ho popohnat.

,,No jo, no jo vždyť už jdu."