Shledávám až komické, jak mi za poslední dobu přirostla zbraň k hlavě. Prvotní strach, jež mnou koloval se v tenhle moment už dávno proměnil v cosi lhostejného, aktuálně jsem měl jen jeden cíl, a sice zachránit své přátele. A pokud to měla vyřešit kulka v mojí hlavě, budiž.
Instinktivně jsem zvedl ruce nad hlavu na znamení, že se nemám v úmyslu bránit, poté jsem o krok odstoupil, abych pomohl blondýnce slézt na zem. Otočil jsem se tváří v tvář hlavni obyčejného koltu s nasazeným tlumičem, pravděpodobně tomu samému, jež na mě mířil před necelým dnem. Několik centimetrů za ním jsem už rozšifroval tvář "pachatele".
Místnost, jak jsem již zmínil, páchla plísní, ačkoliv se jevila na první pohled poměrně suchá. Na chvíli mi to připomnělo ten samý sklep, v němž jsme byli uvězněni, tehdy ještě s "Emily". Ale nebyl to on, tenhle byl o poznání menší, i když to možná dělalo to mizerné osvětlení sestávající se z jedné ubohé žárovičky visící ze stropu a sazemi upatlané okno, které sotva dosáhlo na denní světlo. Pomyslel jsem si, že kdybych to tu tenkrát nepodpálil, jednak bych si tady tak mohl vytvořit o dost příjemnější atmosféru a jednak se bych se do téhle situace dost pravděpodobně ani nedostal. Nu což, na takové úvahy bylo zjevně dost pozdě.
Rozhlédl jsem se dál, než kde končila hlava Caluma Hooda, muže, jenž právě doslova dřímal můj život v pravé ruce. "Michaele," ozvalo se odněkud zezadu, ale jen letmým, utrápeným šeptem. Naklonil jsem se s rukama stále vzhůru, abych přes dlouhánovo rameno dohlédl ke zdroji zvuku. Ach ano, mysl mě nešálila. Bohužel. Seděl přivázaný k židli, zbitý a evidentně zcela vyčerpaný. Už jen vyřeční mého jména mu sebralo víc síly, než by tomu tak bylo u o 50 let starší Samanthy.
Býval bych v téhle situaci asi vystartoval, ale 3 vysoké postavy po boku Hemmingse mě přesvědčily, že to není zrovna dobrý nápad. Jinak bych si i věřil, že bych teď tomu zmrdovi dokázal obratem vyrvat zbraň z ruky a použít ji proti němu. Tak jsem jen zhluboka vydechl a podíval se Calumovi do očí na znamení "čekám, co se teď po mně bude chtít". Ten mi ale pohled moc dlouho neopětoval, místo toho přesunul svůj zrak o kousek vedle, na slečnu, kterou vzápětí čapl za rameno a velice hrubě ji odstrčil za sebe, ke svým kumpánům a druhé vetché židli.
"Došly provazy?" vystrčil jsem bradu směrem k Pearl, kterou místo přivázání jen dva z těch mužů drželi za ramena, aby jí znemožnili pohyb.
"Drž hubu," mračil se na mě pravděpodobný iniciátor celé akce a přitlačil mi zbraň mezi obočí.
"Jen do toho, otevři mi třetí oko," vytřeštil jsem na něj oči a zubil se, jako kdyby mi už dočista přeskočilo. A vlastně jsem si tak i připadal. Vysmíval jsem se té karikatuře gangstera, co evidentně neměla nahnáno o nic míň než já nebo ti dva nebožáci za ním. Jeho reakcí bylo pouhé zasupění a asi jakési "zhrubění" očního kontaktu, který jsme nepřerušovali. No zkrátka se ještě víc zamračil.
Věděl jsem, že mám alespoň malinko navrch, věděl jsem, že tu spoušť (byť ho hodně svědil ukazováček) nestiskne, protože by přišel o to nejdůležitější, o co tu vlastně jde. A to je vlastně milé, vždyť já jsem to nejdůležitější. Usmál jsem se. Dlouho jsem nezaložil požár.
"Tady není nic k smíchu!" procedil skrz zuby a natáhl mi jednu tou samou prackou, ve které svíral pistol. Udeřil mě do spánku a já na titěrný okamžik myslel, že to se mnou sekne, ale zmátořil jsem se kupodivu ještě dřív, než jsem dopadl k zemi, takže jsem ránu ustál a hbitě se vrátil zpátky do původní pozice. Holt jsem už schytal dost ran do hlavy na to, aby mi zrovna tahle ublížila. A tak jsem se smál dál.
"Řekni mi, proč jsme tady?" během věty jsem uchopil hlaveň, sjel s ní k mé puse a po vyřčení otázky na něj vyplázl jazyk. Tak strašně mě bavilo s tím klukem vyjebávat. Chtěl jsem se ujistit, že teď nemůže opravdu nic. A měl jsem pravdu, kdyby to šlo, už dávno by mě odpráskl.
Mimo téhle naší podivné konverzace panovalo sklepem hrobové ticho. Sem tam se jen ozvalo zašoupání bot nebo těžký výdech blonďáka, jež mi teď věnoval pohled, jako kdyby už byl dávno mrtvý.
"Co to kurva děláš?!" hrkla sebou Pearl, což zapříčinilo umlčující facku ze strany jedné z goril vzadu místnosti. Já mezitím stále nepřerušoval oční kontakt s Calumem a pořád držel tu zbraň. Toho už to ale očividně přestalo bavit, neb předloktím své nedominantní ruky přitiskl můj krk k žebříku, po kterém jsem slezl.
"Abychom si uvedli věci na pravou míru, ty nejseš v pozici, kdy by sis mohl dovolit dělat si z nás prdel," zamručel agresivně. Těžce jsem polkl, stále jsem se ale cítil až podezřele v klidu.
"Pořád čekám až mi řekneš, co po mně chceš," vydrásal jsem nějakým způsobem ze sebe, přiškrcenému mi to šlo opravdu bídně, "a neříkej mi-" (tady jsem si musel dát malou pauzu na nádech), "že už to dávno vím."
"Přišli jste hezky ve třech, že? Řekněme, že tři se nahoru nevrátíte," tahle věta způsobila, že oba mí blonďatí přátelé se rozplakali. K jejímu konci povolil ruku, kterou mě tlačil a podal mi zbraň do ruky.
"Takhle by to nešlo?" koukal jsem na něj, jako kdybych byl 4leté dítě, co se zrovna učí stříhat papír kulatými nůžkami. U toho jsem si přiložil hlaveň ke spánku. Místo odpovědi jsem dostal jen širokánský úsměv s ďolíčky. "Hádej", ozvalo se zanedlouho vřelým šeptem.
"Takhle taky ne?" řekl jsem, zvedl obočí a namířil na něj. Jenže v tom už jsem viděl, jak se připravují ti tajuplní chlapíci vzadu. Zasmál jsem se a ruce jen tak sklopil k zemi.
Situace opravdu nebyla přívětivá, někdo tady totiž počítal a oni byli o jednoho v přesile. Jenomže i tak byl Lucas zesláblý, takže ideální skutečnost, kdy by si každý z nás s jedním poradil byla více než jen nemyslitelná. Kéž by jeden z nich byl alespoň postřelený Irwin, aby se to trochu vyrovnalo. Vcelku mi i chyběl, s tímhle hastrmanem není takový vzrůšo.
Jestli existuje Bůh, právě mě asi slyšel, protože mě shora něco osvítilo. Konkrétně něčí prdel, protože to bylo to jediné, čeho se mi dostalo při pohledu nahoru. Někdo šplhal po žebříku dolu k nám. Co se teď jako bude dít? Tolik se nás sem zase nevejde. Budeme hrát na židličky a já odprásknu toho, kdo prohraje? Těžko.
"Ah, náš poslední host," máchl rukou Calum a opět se vřele usmál.
"Co tady děláš?" šeptl jsem k Samu Langerovi, ještě než stihl úplně slézt dolu.
"Bylo to přijď nebo zemřeš, hádej." cekl ke mně ve stejném tónu a konečně dopadl na zem.
"Jaké to je, být zpátky doma?" zeptal se Cal.
"Příjemný, vskutku příjemný,..." mumlal si Sam spíš pro sebe, "o co jd-" byl zpočátku tak klidný, ale strach se mu vymrštil do očí v momentě, kdy spatřil celé osazenstvo jeho bývalého sklepení. Ztuhnul, větu ani nedokončil a začal se třást.
"Ne, prosím," oči se mu zalily slzami, dal si ruce za hlavu, padl tvrdě na kolena a prosebně hleděl dlouhánovi do očí. Věděl, co přijde, že to posral. Věděl, že teď to bylo spíš zemřeš nebo zemřeš. Pak už jen plakal.
V ten moment si 4 gangsteři vyměnili významné pohledy a ten hlavní pak pravil: "Mohl jsi mít klid, ale vybral sis krysáctví. Nechť krysou zůstaneš."
Samův vyděšený výraz zůstal netečný i po tom, co se ozvala tlumená rána a kulka mu prolétla hlavou. Bezvládně se zhroutil k zemi do tratoliště vlastní krve. Pearl se rozječela, načež jí přistála další facka i s příkazem, ať drží hubu. Pištěla ale i přes ruku, kterou jí pusu zakryl jeden z těch chlapů, panikařila. Lucas jen držel víčka pevně semknutá k sobě a po tváři se mu kutálela jedna slza za druhou. Šlo do tuhého.
"Tak to by bylo, ještě si tady někdo myslí, že to je prdel?"
_____________________________
alright tady je další chapter
nemám asi moc co říct, však už mě znáte :----)))
danke, vaše Elíí xx
