"Ahoj!" zakřičel vesele blonďák hned ve dveřích. Bábi mířila hned za ním a po chvíli vítání se vrátili zpět za mnou.
"Ahoj Michaele." usmál se na mě vřele, bylo mi z toho na blití.
"Čau, čau." zamumlal jsem nevrle a odvrátil pohled.
"Ukaž, Lukey, vezmu ti ty věci do pokoje. Máš toho tolik," zasmála se Sam a opět bez jakéhokoli otálení uchopila pevně Lukasovy tašky a mířila s nimi na druhý konec domu. Samantha se neptá, Samantha koná. Na svůj věk to byla vskutku akční paní.
"Opět vizitýruješ u mé babičky?" při téhle otázce mírně naklonil hlavu a ve tváři se mu objevil zcela nový škleb. On. Si. Do. Mě. Rýpnul? Tak to ne, chlapečku dneska na to fakt nemám náladu.
"Drž hubu." plivl jsem po něm nepříjemnou odpověď a otočil se zády k němu.
"Neměl bys takhle využívat její pohostinnosti." dodal, jako bych mu před pár vteřinami neřekl ani půl slova.
"Hele mladej, nejsem tady od toho, abych se nechal buzerovat někým, kdo ví úplnou píču. Takže si sbal ty svý obstarožný kecy a šij takhle do někoho jinýho, jo? Děkuju."
"Co to je za mluvu, Michaele?" skvělý, teď mě bude ještě poučovat o slušném chování? Ten blbeček mi nestojí ani za pohled, "vulgarismy babička nemusí."
"To já moc dobře vím." stále jsem civěl do zdi, chtěl jsem odejít, ale pořád ve mě zbyla ta kapka slušnosti, která křičela, že se musím alespoň s bábi rozloučit.
Co to s ním sakra bylo? Takovýhle předtím nebyl, nebo jo? Byl jsem zmatený a extrémně podrážděný z nevyvedeného činu, ještě chvíli takhle bude prudit a jednu mu vlepím.
Hurá. Samantha se vrátila s prázdnýma rukama, což u ní nebylo zvykem. Teď bla ta správná chvíle k odchodu.
"Já.. um... já už radši půjdu, nechci rušit rodinnou idylu." usmál jsem se na ní, ona mi za ten úsměv totiž ještě stála.
"Ale vždyť víš, že tu nikdy nejsi na obtíž. Klidně tu můžeš zůstat, popovídat si s Lukem a dát si ještě jeden čaj." tím čajem mě vydírala ani ne poprvé, ani ne naposled.
"Ne, to je v pohodě. Stejně si musím ještě něco zařídit." tak tahle výmluva byla asi tak neprůhledná jako okenní sklo.
"Dobrá tedy, nebudu tě tu držet. Měj se a brzy se zase ukaž."
"Nebojte, Sam." usmál jsem se na ni a pak jsem pohledem zavadil o toho idiota, co se culil jak měsíček na hnoji, zřejmě štěstím bez sebe, že jsem se chystal opustit Wilsonovic rezidenci. Můj už tak falešný úsměv najednou zmizel jak flusanec na horkém chodníku. Asi na zlomek sekundy jsme se vzájemně propálili pohledem, já zamračený, on vytlemený. Bože, jak se mi hnusí.
**
"Co teď?" podíval se na mě Ash, diskutovali jsme o nedávné situaci, která se úplně nezdařila.
"Nevím, posral jsem to." zahanbeně jsem sklopil hlavu, kudrnáč sedící vedle mě mě přátelsky poplácal po zádech s konejšivými slovy, že za nic nemůžu a že odměnu dostanu tak jako tak. Byl jsem rád, že na mě nebyl naštvaný, za to já jsem na sebe byl. A to dost.
Zapálili jsme si. Seděli jsme na schodech u mého domu, poflakovali se a nechávali zbytky paprsků ohřívat naše těla před úplným západem slunce. Tenhle typ zevlu je přesně ten, co mám tak rád.
"Michaele, poslyš, já-" Ash sice větu začal, ale už ji nedokončil, zabránilo mu v tom vyzvánění mobilu. Koukl na displej a jeho výraz v tu chvíli připomínal Výkřik od Muncha. Neváhal a ihned přejel prstem po zeleném telefonku.
"Co chceš?" vyjel po dotyčném už při první sekundě hovoru. Asi nešlo o nikoho, koho by měl zrovna v lásce.
"Děláš si prdel? Dej mi pokoj."
"Ne."
"Hele, to byl jeho problém!"
Stále pokračoval v nepříčetném řevu po dané osobě, asi jsem už ani nechtěl vědět, kdo to je. Mezi každou Ashtonovou odpovědí byla dlouhá prodleva, takže člověk na druhé straně měl evidentně povídavou.
"Neser mě, dělám jen to, co musim, a ty mi kurva nebudeš poroučet!" tak takhle ječet jsem ho ještě neslyšel. Hned, jak dokončil větu, hovor položil a vypadal, že každou chvíli někoho zabije.
"O čem jsme to mluvili?" zklidnil se a zase tiše promluvil na mě. Mistr nálad, tenhle cápek, fakt jo.
"Kdo to byl?" už jsem ani nevěděl, o čem předtím byla řeč, tak jsem se snažil odbočit od tématu, abych nebyl za kreténa.
"Nikdo, o kom bys teď zrovna potřeboval vědět." z jeho hlasu bylo poznat, že ho ten hovor docela sebral.
"Netýká se to náhodou včerejška?" měl jsem jisté podezření a chtěl jsem si to utvrdit.
"Hele řekl jsem ti, aby ses do toho nesral." cekl protivně. Oh bože, prosím, nevylívej si tu zlost na mě, tyhle sračky jsem prožíval celý dětství.
"Oukej, promiň." vzdal jsem se naděje na zjištění nějakých nových informací, místo toho jsem obdržel obálku větší hmotnosti a dostalo se mi i rozloučení v podobě přátelského objetí, pak už jsem slyšel jen zvuk motoru auta utichající s každou sekundou. To byla celkem nečekaná situace.
Přišel jsem domu a obálku otevřel. Bylo v ní šest a půl tisíce dolarů a další papír s poznámkami. Další člověk, jehož život jsme měl mít na svědomí já. Vypadá to, že mě klučina zase začíná brát jako samozřejmost. Chci taky nějakou autoritu, do prdele! Bouchl jsem naštvaně pěstí do stolu, zase si ze mě dělá poskoka a moc dobře ví, že tohle já nestrpím. Byl jsem nasranej a zmatenej.
Ten večer jsem vypálil skoro další půl krabičky. Díkybohu si teď můžu kdykoli dovolit koupit si další. Seděl jsem na židli u stolu v kuchyni/jídelně a pomaličku se odhodlával jít vyprázdnit popelník. Byl nechutně přeplněný a já jsem moc líný, než abych vstal, udělal tři kroky směrem ke koši a zase tři kroky zpátky. To je šest kroků navíc, než by bylo potřeba! To přeci nejde.
Odhodlával jsem se takhle ještě dalších dobrých pár minut a vtom mi Ashton zavolal. Výborně, ještě po mně určitě bude něco chtít. Telefon jsem nechal zvonit a radši šel vyklepat ten zkurvenej popelník.
___________________________
cs
dneska nemám moc co k tomu říct
snad jste si dílek užili a já se pokusím zveřejnit další v co nejbližší době
miluju vás
danke, vaše elíí xx
