Vrátil jsem se zpátky do bytu se stále značně neutříděnými myšlenkami, ale pomyšlení na trávení zbytku noci s mým oblíbeným mužem mi alespoň trochu pomohlo se pro tento moment vzchopit.
"Jak ti je?" zeptal jsem se hned, jak jsem spatřil jeho bdící tvář.
"Líp. Co tobě?" odpověděl stroze, ale jasně, já místo odpovědi pokrčil rameny.
"Co jsi dělal venku?" výslech pokračoval a já se zhluboka nadechl a vydechl, abych získal aspoň trochu času pro vymyšlení kloudné odpovědi. Chci mu říct pravdu? Nechci mu lhát. Ublíží mu pravda? No, uvidíme.
"Napsala mi Emily- teda- Pearl. Evidentně jí to taky leží v žaludku."
"Ty ses zbláznil!" zvýšil ihned hlas, "Ta holka nás půl dne zpátky chtěla zabít, a ty se s ní jen tak uprostřed noci sejdeš? To nemyslíš vážně."
"Přesně tuhle reakci jsem mohl čekat, proč se vůbec namáhám ti tohle říkat," praštil jsem sebou do postele, kterou už Lucas okupoval, "kéž bych mohl někdy aspoň usnout, ať se tohodle posranýho dne už zbavim," pokračoval jsem, během zbytku věty jsem si lehl na bok hlavou ke zdi.
"A teď budeš ještě uraženej?! Výborný, udělej ze sebe zase oběť. Nikdo jinej než ty problémy nemá, že?! Nikdo jinej nikdy netrpěl pod rukama Irwina, všichni si svůj vztek vylejvaj jenom na tobě! Ještě tě chuděrku museli odvíst, aby ses nezhroutil, až jenom mě budou střílet do palice! Kéž by se to stalo," poslední větu si spíš zamumlal pro sebe, ačkoliv to možná spíš jen tak vyznělo v kontrastu, neboť první část proslovu museli slyšet až na druhém konci města.
Vřela mi krev v žilách. Po všem tom stresu, jemuž jsem byl vystaven, bylo řvaní to poslední, na co jsem byl v tu chvíli zvědavý. Zaťal jsem pěst a udeřil s ní do zdi. Až potom mi došlo, co vlastně byla ta poslední Lucasova věta.
"Prosím?" zeptal jsem se tiše a otočil hlavu směrem k němu.
"Nic," vyplivl ze sebe a založil si ruce na prsou. Ach ano, já přeháním.
"Seru na to," povzdechl jsem si a zase se rychle z postele vyhoupl na nohy. Šel jsem si zapálit do kuchyně. Zíral jsem z okna a snažil se nemyslet na nic, byl jsem zřejmě naivní, když jsem si myslel, že mě Lucas nahání zpátky do bytu, aby na mě byl hodný.
"A tohle tě zabije dřív než Irwin!" ozvalo se z ložnice a já se tomu musel trochu zasmát. Mohl bych přestat kouřit. Někdy.
"Táhni radši zase chrápat," cekl jsem mimo téma a doufal, že třeba poslechne. Ale to by byla hodně utopická realita.
"Aby ses mohl scházet s lidma, co se náš snažej oddělat? Ne díky, to už radši nezamhouřim oko," opravdu mi přišlo vtipné, poslouchat ho, jak se snaží si hrát na drsňáčka s tím rozchrápaným hlasem, jež se co každé slovo zlomil, a to vše ještě tlumila zeď dělící kuchyň od ložnice.
"Já nevím, kolik přátel jsi měl v životě ty, ale já měl doslova ji, tebe a tvou babičku. Nerad přicházím už jen o to málo, co mám. Aspoň se to snažím napravit."
"A zase to děláš celý jen o sobě!" tuhle větu jsem slyšel až podezřele zřetelně- ah, to je tím, že si blonďák dal tu práci a vstal, aby to po mně mohl křičet od futer.
"Uvědom si, že nejseš hlavní postava týhle posraný šarády, jde o nás o všechny! Dokud budeš myslet jenom na sebe, tak-"
V tu chvíli jsem vystartoval, neskutečně mě ten kluk sral, v cuku letu jsem se objevil u dveří, odkud na mě pokřikoval a přimáčkl ho za ramena ke stěně; větu tak nedořekl.
