"Nevěřím, že jsi vzhůru dřív, než já," zašklebila se na mě blondýnka, jako kdyby se předchozí den vůbec nic nestalo.
"Spala jsi dobře?" optal jsem se, aniž bych jakkoli reagoval na její otázku.
"Skvěle, děkuju," opět se usmála, "ale ty vypadáš, že jsi tomu moc nedal."
"Copak teď můžu spát?" vytvořil jsem na tváři podivný škleb, který podle mě musel mou situaci vyjádřit do puntíku. Ona naštěstí chápala vše i bez mojí mimiky.
"Mikey jak dlouho jsi vzhůru?" rozeznělo se po místnosti, věnovala mi velmi káravý pohled.
"Kdybych ti to řekl, už bych ti nemohl podat to kafe, co jsem ti uvařil."
"Proč?"
"Hodila bys ho po mně," podotkl jsem a ona mi musela dát za pravdu.
Po vydatné snídani z kofeinu a nikotinu jsme se uvelebili v tom něčem, čemu říkám obývák a naplnili místnost atmosférou, která jasně značila příhod pořádného průseru.
"Co jsi celou noc dělal?" pořád se mě na něco vyptávala, já ale teď vůbec nebyl důležitý.
"Byl jsem za Lucasem," silně jsem vydechl po ukončení věty, "řekl mi, ať udělám, co musím."
"Proboha, co se dělo? Povídej."
"No,... není moc co říct. Hádám, že mám prostě zas zlomený srdce," řekl jsem ublíženě, leč smířeně. Bylo zvláštní to říct nahlas.
Na to Emily reagovala okamžitým vztykem, ušla pár kroků směrem ke mně a v podřepu se chytla mých kolen a koukla mi do očí.
"Takhle se trápit nemůžeš, ne teď, potřebuješ čistou mysl."
"Jak můžeš být taková, když víš, co jsem zač?" polkl jsem, bylo mi do breku.
"Jak můžeš být takový, když nevíš, co já jsem zač?" zazubila se, "už mi řekneš, co se sakra stalo?" po dokončení věty mi položila ruce na kolena a znovu mě tak chytla.
"Já ani nevím, co jsem si myslel, že by se mohlo stát, když jsme se políbili, nic to nebylo," už jsem skoro vzlykal.
"Jakto, že tohle nevím?!" vytřeštila oči.
"Ale já něco cítil, konečně jsem něco cítil, Emily, cítil,..." došeptával jsem to slovo dokola. Bylo to tak. A už to tak nikdy nebude, jak se zdá.
"Nevím co to bylo, ale poprvé za tak dlouhou dobu jsem se cítil živý, já nevím, neber si to osobně, s tebou jsem ožil taky, jen ne tak, jako s ním a-"
"-naprosto chápu, v pořádku," věnovala mi jeden z těch jejích klasických upřímných a laskavých pohledů.
"A on mi řekne, že jsme se nikdy neměli sejít a chce, abych ukončil jeho život, já to nedokážu, nechci to udělat, nemůžu," musel jsem znít komicky s tím roztřepaným přeskakujícím hlasem. "Jak jsem mohl bejt tak hloupej, Emily, já tomu nerozumím, ničemu nerozumím!" křičel jsem. Měl jsem chuť do něčeho pořádně praštit. Do Ashtona nejlépe. Panika byla na místě. Avšak i přes to, jak moc jsem vyváděl se blondýnka ani nepohnula.
"Mikey, zlato, první, co teď potřebuješ, je, uklidnit se. Nádech, výdech, však to znáš. Zním jako klišé? Možná to tak je, ale poslouchej mě, ty ho nepotřebuješ. Žádný vraždění už nebude, je ti to jasný? Jinak zabiju já tebe, a to bys nechtěl, věř mi. Vyřešíme nějak tuhle situaci a pak se na něj vysereš."
"Jak můžeš sakra bejt tak klidná?! Vždyť jde i o tvůj život! Především o tvůj!"
"Věřím ti. Asi na to ještě hodněkrát v budoucnu doplatím, ale věřím. Panikařením ničeho nedosáhneš."
"Asi máš pravdu," sklopil jsem úlevně hlavu, když mé běsnění přestalo, "já jsem za tebe tak neskutečně vděčný. Jak se člověk jako ty mohl zjevit v mém životě zrovna v tuhle chvíli?"
**
Emily po obědě odešla domu. Normální lidi by se od vraha lidí drželi co nejdál, inu, ona si jen šla pro věci a zařekla se, že tu příštích několik dní stráví se mnou. Mezitím jsem však měl čas na jeden absurdní skutek; stavit se u paní Wilsonové, možná to bude naposled.
Fakt, že se tam nevyhnutelně setkám s Lucasem mě sice trochu tížil, o to příjemnější byla ale vidina heřmánkového čaje a hodince naprostého nicneřešení v tak šílené situaci. Možná nejsem úplně stratég. Vlastně jsem totální idiot a měl bych vše včas řešit, ale tohle mě prostě tak lákalo. (jak autorka v maturitním ročníku v karanténě, hh)
Nervózně jsem přešlapoval na bábině rohožce, abych nějak vyplnil dobu mezi mým zaťukáním a otevřením dveří. Jako vždy jsem se moc nenačekal.
"Michaele, ráda tě vidím!" Ach, jak mi tohle chybělo.
Usadil jsem se na obvyklém místě a prvních pár minut hovořil o jakýchsi novinkách z mého života. Mluvil jsem o Emily, ale její únos a to, že může do pár dní zemřít, jsem pochopitelně vynechal.
A pak se vynořil on. Podrazák. Vypadalo to, že dospával probdělou noc. Byl roztomilý, když byl rozchrápaný. Za to pohled, který mi věnoval hned, jak mě uviděl, mě postavil střelhbitě zpátky na nohy.
"Co ty tu zase děláš?" zamumlal, ale jako kdyby to ani neudělal, zaplul ke kuchyňské lince a připravoval si kávu, nevěnujíce mi už žádnou pozornost.
Já ale jeho otázku velmi dobře slyšel a taky na ni důrazně odpověděl: "Přišel jsem přece navštívit můj poklad."
Vysmál jsem se mu a byl jsem rád. Samantha se začervenala a ledabyle máchla rukou se slovy "oh, Mikey", mezitím co on by podle mě teď nejradši blil očima. Koho jsem tím pokladem vlastně myslel, huh?
"Jak ty jsi galantní," věnoval mi krátký sarkastický škleb a hned, jak mohl, zmizel s šálkem kávy zpátky do útrob domu.
"Koukám, že jste se aspoň trochu spřátelili, to mám radost," podotkla radostně Sam, mně nezbývalo nic jiného, než jí to odkývat a dělat, že jeho život teď nezávisí na mě a mých posraných rozhodnutích.
Za několik chvil jsem s oznámením, že si musím odskočit, jaksi zabloudil k Lukovu pokoji. Zaklepal jsem a čekal na odezvu ozvalo se jen suché "pojď".
"Co po mně pořád chceš?" plivl po mně ne zrovna příjemnou větu, sotva jsem překročil práh dveří, "a proč jsem lezeš?"
"Chci vysvětlení, a to, že jsem byl ve správnou chvíli na správným místě mi fakt nestačí."
"Žádný ti nedlužím, tak se seber a vypadni, vrať se, až budeš mít v ruce sirky, díky."
"Jo jasně, vyhodím ti to tu do vzduchu i s prarodičema," pokrčil jsem rameny a bez svolení dosedl do toho jeho sedacího pytle.
"Ublížil jsi mi," pokračoval jsem.
"To mě opravdu moc mrzí, ale nemám v úmyslu to napravovat."
"Co ti sakra přelítlo přes nos?! Ještě jsi mě prosil, abych ti pomohl se Ashtona zbavit!" zvýšil jsem na něj hlas.
"Vždyť víš, že to stejně nepůjde."
"Nepůjde, pokud budeš mrtvej."
"Ale pak už to nebude můj problém," valil pořád dokola to samé, a to mě přivádělo k šílenství.
"Můžeme se, prosím, sejít večer mimo tuhle situaci? Právě teď bych měl chcát."
"A přece pořád oplenduješ v mým pokoji. Běž chcát, večer se ozvu, možná," řekl do zdi a já tedy opustil jeho pokoj.
______________________________
jsou to hovna, tohle je spíš taková vyplňovací kapitola:(((
omlouvám se, snad to příště bude lepší
mějte se a smějte se
danke, vaše elíí xx
