Bidias Street, nedaleko od jednoho obchůdku s donuty, se měla udát další akce. Vedra v Houstonu se uklidnila, večery nabíraly toho příjemného přímořského klima a já opět mohl nasadit mikinu s kapucí.
V tom malém domečku naproti obchodu s pneumatikami bydlí má další oběť. Nese jméno Sam Langer a jde o týpka, který dluží už za tři dávky. Čistě náhodou je to i jeden z mých nepřátel, takže s Ashem proběhla celkem klidná dohoda o tom, jak ukončit tomuhle zmrdovi život.
Spal. Ještě aby ne, hodiny ukazovaly něco kolem druhé ráno a v tuhle dobu bývá tato část města naprosto mrtvá. Vtipné, brzy opravdu mrtvá bude.
Nakoukl jsem oknem do jeho ložnice, abych se ujistil, že opravdu spí a pak začal. Benzin pěkně od vchodových dveří až po prosklené dveře vedoucí z jeho obýváku na terasu. Na té terase jsem si dal opravdu záležet, byla totiž postavena z mých prachů. Mastná cestička vedla až za plot, kde jen zamaskovaný mužík finálně škrtl sirkou.
Věděl jsem, že jdu do obrovského rizika. Od mého posledního zločinu se ke kupodivu všech městská policie vzchopila a rozšířila hlídky. Byly větší a mnohem frekventovanější, avšak ani to mě nezastavilo od těch pěkných pár tisíc, co mě čekaly za odměnu a co víc; smrt tohodle kokota byla tou nejsladší nadílkou vůbec.
Jakmile jsem úspěšně zahájil cestu plamenů až k jeho domu, rychle jsem se vrátil na jeho tuctovou zahrádku, poněvadž jsem se zapomněl podepsat. Velké X v jeho až přílišně pečlivě upravovaném trávníku těm liným donuťákům opět potvrdí, že jsem měl čin na svědomí já.
Zásah byl neuvěřitelně rychlý. Měl jsem na mále, abych zdrhnul z místa činu někam dál do bezpečí. Vypadalo to, že dům snad stihnou uhasit ještě před úplným zbořením. Mrzelo mě to, chtěl jsem chvíli pozorovat svou práci, miluju pohled na něco, co jsem stvořil já sám, kord když je to taková salva plamenů. Ale čas mě tlačil a já nemohl pozorovat požár déle, než půl minuty.
Utíkal jsem přes malé políčko až do Sienna Highs Lane. Páni, pěkný kus cesty. Zbývala jediná otázka, a sice jak se dostat zpátky domu. Bylo to totiž přes celé město.
Neváhal jsem ani chvilku a zavolal tomu jedinému, který se v mém životě projevoval více dynamicky, než tomu tak s kýmkoli doposud bylo.
"Hej, hotovo." zadýchaně jsem dotyčnému oznámil.
"Jsi skvělej. Ale co po mně teď chceš? Rád bych se totiž vyspal." pochvala od šéfa vždy potěší, no ne?
"Já vím, ale potřebuju se dostat domu. Co nejrychlejc." neléhal jsem, byl jsem rozrušený, poněvadž benga mohla být všude a já byl teď dost snadná oběť.
"Kde jsi?"
Popsal jsem mu přesně místo, kde jsem se nacházel a z druhé strany telefonu se za nekrátko ozvalo oznámení o tom, že si mě tam někdo vyzvedne, ať zkrátka a jednoduše čekám.
Chlape, víš, co já jsem se v životě už načekal?
Opravdu to ale netrvalo dlouho, za malou chvíli už jsem seděl ve velkém stříbrném Fordu, jenž řídil týpek, kterému asi budu říkat inkognito, protože se mnou za celu dobu nepromluvil ani slovo, ani mě nenechal kouknout mu do tváře a ani si nesundal sluneční brýle skoro ve tři hodiny ráno. Prostě mě vyhodil před mým domem a odjel.
Než jsem vešel dovnitř, ještě jsem si zapálil a sedl si na schody před vchodem. Pozoroval jsem noční město a cítil se opět dobře. Zase ten samý pocit. Ten koloběh endorfinů v mé krvi, chtěl jsem smát, avšak v takové tmě by úsměv takové nuly hned zanikl. Tak jsem si jen pokrčil rameny a nechal plíce nasáklé dehtem, aby se smály za mě.
Srdce mi ještě stále rychle bušilo z nedávné akce, nejlepší pocit je ten, když se endorfiny smíchají s adrenalinem, ještě mi chyběl nějaký ten parádní sex s Ashtonem a byl bych v úplném rauši. Pomalu ale jistě si prohrabával cestu do mé hlavy hloubš a hloubš. Ale co srdce? Dostane se někdy tam?
**
"Tak si to představ, další požár!" povzdechla si bábi Wilsonová a posunula si při tom brýle blíž k očím.
"Je to děsný." přikyvoval jsem a usrkával ze svého šálku čaje.
Ano. Hned den po další "nehodě" jsem se zastavil u Samanthy, potřeboval jsem se totiž dozvědět, jak to včera dopadlo a vím, že tahle paní má o věcech v Houstonu převeliký přehled.
Ten hajzl to přežil. Je sice v nemocnici, ale jen asi na den, prý se hodně nadýchal zplodin. Takže to bude brát jen jako další varování, ne jako to, že už s ním měl být konec.
Nevydařilo se to přesně podle mých i Ashtonových představ, taky o tom vypovídala moje aktuální nálada. A pak to ještě všechno perfektně završily příští události. Zvenku se totiž ozvala rána znějící jako zavírání dveří od auta.
"Jé, Lukey už je tu." zajásala Samantha, jako by si ještě před pár minutami nestěžovala na neznámého žháře, co sužuje celé město. Mé instinkty mi radily, vzít do zaječích. Neměl jsem na toho brýlatého kreténa ani trochu náladu. Ovšem vyvlíknout se z takové situace bylo takřka nemožné a já tedy musel čelit příštím pár minutám strávených s ním a tou jeho debilní mluvou.
Měl jsem v tom baráku včera uhořet.
_____________________________________
Hola chicoooos
omlouvám se za kratší díl, ale snad vám to postačí:D
nemám k tomu moc co říct, snad jenom, že JE TO MUKE POVÍDKA TAK PROSTĚ ČEKEJTE A NEPINDEJTE, ŽE PRCÁ ASHTONA
:DDD kecám, miluju vás
danke, vaše elíí xx
