Objasnil jsem Lukovi dopodrobna vše, co potřeboval vědět ohledně aktuální situace. Oba jsme byli v pěkné bryndě.
"Já ti říkal, že mě máš zabít."
"Lucasi, tohle jsme si snad vyjasnili, ne?" otočil jsem se po něm a zase se na malý moment smočil v tmavých vodách těch jeho úžasných očí, "a to, že jsi čerstvě po rozchodu, není důvod zemřít."
"Těch důvodů je mnohem víc," podotkl a zněl velmi nešťastně, "o všechno jsem přišel díky jednomu blbýmu rozhodnutí."
"Podívej se na mě, Luku (páni, byl nezvyk mu takhle říkat), jsem na tom úplně stejně. Ale přece to teď nevzdáme, ne?"
"Já tak nějak ztratil po čase vůli bojovat za každou další minutu života."
"Pochopitelně, ale třeba naše problémy vyřešíme jednou provždy."
"Jsi pyroman. Nemocnej. Chceš mi tady namluvit, že existuje permanentní řešení?"
"Přesně. Jediný, co teď potřebuju, a co od tebe potřebuju, je najít a zachránit mou Emily."
Tahle chvilka byla nesmírně vhodná pro spojení našich rukou, ovšem zároveň to bylo i velmi nepřípustné, o to víc mě to lákalo. A dokonce ani on nevypadal, že by mu to vadilo. Ale opravdu už byl měl seskočit zpátky na zem a přestat myslet na to, jak mě neskonale přitahuje.
**
Nedospěli jsme sice zatím k žádnému proveditelnému závěru, ale aspoň jsme se domluvili, že popřemýšlíme každý nad okolnostmi a sejdeme se další den. Jen doufám, že nebude už moc pozdě. Na druhou stranu, ptáček nemusí nutně zemřít, aby držel hubu, nemyslím si, že by teď byl Luke ochoten někomu něco vykládat. Odcházeli jsme ze hřiště kolem domu jeho babičky a mezitím, co už blonďák zastavoval u branky, já šel dál.
"Ehm.. Michaele?" okřikl mě ještě. Otočil jsem se.
"No?"
"Tak mě napadlo.. nechceš u nás ještě chvíli pobýt? Babička by byla ráda, si myslím," vlídně se usmál, přesně tak, jak to dělává Sam.
"Tak mě napadlo," pokračoval jsem ze srandy stejně, jako on, "že teda jo," oba jsme se zasmáli.
"Si myslím," pokrčil jsem rameny a dodal ještě konec věty. Člověk by s ním najednou i zapomenul na všechny své strasti.
Zamířili jsme si to tedy k Wilsonovým. Sam nás uvítala s otevřenou náručí a hned nabízela pohoštění.
"Dnes bych poprosil o kávu, slečno," mrkl jsem na ni,když jsem se o její kuchyňskou linku opíral jako o barový stůl a vlastně si objednával. Kývla, škleb mi opětovala a vrhla se do příprav.
Sesedli jsme se v obývacím pokoji u televize, čekal jsem jen na ten jeden moment...
...
...
...
...bum, netrvalo to tak dlouho. Řeč je o zprávách hlásající další požár. Nepodepsal jsem se, třeba to nebude na mě.
A opravdu, řešila se otázka pachatele. Byl to Pan X, nebo šlo o úplně něco jiného? Bál jsem se, kdy mě Ashton napráská.
Vyměnili jsme si s Lucasem významné pohledy a radši začali se Samanthou mluvit pro odvrácení pozornosti od zvěrstva, které probíhalo za dveřmi kteréhokoli houstonského domu. Nakonec šlo o poměrně příjemně strávené odpoledne.
"Chlapci, odeberu se na zahrádku, snad to nevadí a Mikey, klidně tu můžeš zůstat," oznámila nám, chápali jsme její zahradnické povinnosti a navíc tak dostali nějaký další čas pro sebe
**
"Co je tvým tajemstvím?" optal se mě dlouhán sedící na své posteli, civěl na mě přes celou místnost.
"Jak to myslíš?" odpověděl jsem mu z druhého rohu pokoje, uvelebil jsem se v sedacím pytli.
"Ty nejsi špatný člověk, Michaele," konstatoval, "proč jsi teda takový?"
"Jsem špatnej člověk, vím to o sobě."
"Oba bychom tu mohli tvrdit, že jsme špatní a že dobro je v tom druhém z nás. Není to taky okrádání o čas zbytečnostmi?" poukázal na naši nedávnou konverzaci.
"Ještě před nedávnem jsi mi mlátil ksicht," zasmál jsem se a zastavil se nad tou drobnou ironií osudu.
"Mlátil bych ti ho pořád," zamračil se, "ublížil jsi tolika nevinným lidem."
"Právě naopak, příteli, všichni ti, co díky mě teď odpočívaj, si to zasloužili. Nevinnýmu člověku bych přece neublížil."
"Co Sam?"
"Lucasi..." povzdechl jsem, evidentně ho měl fakt rád, "Sam je zasranej podrazák, smiř se s tím."
"Ale mně slíbil, že-"
"Spoustu slibů zůstane navždy nedodrženými!" překřikoval jsem pokračování jeho věty. Zmlknul.
"Jsi ublížený," regulérně mi to oznámil. Na druhou stranu nic, co bych sám už dávno nevěděl.
"No a?" založil jsme ruce na prsou a zabořil se víc do mého měkkého sedátka.
"Na tý křižovatce jsi mluvil o očích, nemysli jsi, že jsem v těch tvejch už dávno nečetl, Michaele ty nejsi pyroman, jen si kompenzuješ ta léta nevydařeného života."
Oči se mi zalily slzami. Měl pravdu? Nechtěl jsem to vědět.
"Oba jsme se prostě namočili do pořádnejch sraček," zakroutil jsem hlavou a spíš si to mumlal pro sebe.
Lucas najednou vstal a šel ke mně, opravdu jsem se děsil následujících vteřin. S napětím jsem očekával, co udělá, nakonec ke mně jen vztáhl ruku.
"Smím ti pomoct se z nich dostat?" zašklebil se a zkousl si u toho spodní ret. Být teď holka, zvlhnul bych.
Za tu ruku jsem ho chytl, pomohl mi vstát z pomyslného průseru (šlo o to křeslo, kdyžtak) a já mu na to odpověděl: "Jen, když budu smět pomoct i já tobě."
Chlapsky jsme se objali a poplácali se vzájemně po ramenou, oba jsme však věděli, že to asi nebylo jen o tom.
A pak nastala ta ohromně divná chvíle. Jakoby veškeré okolí pohltila nekonečná temnota a přede mnou stál jen on, nehybně a s tím nádherným úšklebkem. Koukal mi do očí a já poznal, že jsem se asi dostal dál, než jsem chtěl.
A tak jsme jen stáli. Nebylo třeba jediného slova, myšlenky jsme si přenášeli pohledem. Měl jsem neskonalou touhu ho políbit, ale neměl jsem kuráž. Nezmohl jsem se na nic než na přihlouplý úsměv oceňující jeho krásu. Mohl bych vydržet na něj takhle koukat celý den. A ten pohled, který mi vracel... byl plný čehosi zvláštního, co by se možná mohlo rovnat těm mým pocitům. Srdce mi bylo a čekal jsem, jestli se něco stane.
___________________________________
mám psací náladu
milujte mě
nevim no, tenhle díl už je trochu horší:DD
ale máte tam pořádnej muke už aspoň
enjoy
miluju vás
danke, vaše elíí xx
