Díky, Bože, že jsi mě konečně zbavil mé agonie. Ve dveřích se náhle zjevila paní Wilsonová. Zachraň mě, babi. Zbav mě těhle muk!
"Ah ahoj, Michaele, co ty tady?" usmála se mile a pak mě i Leeroye projela pohledem, jakoby si myslela, že tu spolu chceme všechno ukrást.
"Přišel jsem jen na kus řeči, nezdržím se dlouho. Kde je Gerard?"
"Ještě se toulá po venku. Miluje takové počasí, ale já už jsem pořádně vyčerpaná. Dal by sis čaj? Nechám ho vychladnout, pít horký čaj teď asi není úplně vhodné. Pojď, udělám ti heřmánkový, tvůj oblíbený." ani nečekala na odpověď. Babi Wilsonová se neptá, ona jednoduše koná. Wilsy pořešitelka. Neodporoval jsem a následoval ji do kuchyně. Nerdík zůstal sám v obývacím pokoji.
"Lukey, dáš si taky?" volala Samantha na svého vnuka, který v mžiku oka přiklusal poslušně za námi.
"Ne, děkuji. Dám přednost sklence vody." usmál se, načež střelil pohledem po mně, ve stylu souhlasíš se mnou, že voda je skvělá.
**
Po příjemně stráveném dopoledni jsem si vyšel na malou procházku. Za chůze jsem pevně tiskl krabičku sirek v ruce. Chtělo by to oheň. Brouzdal jsem jen tak ulicemi a hledal nějaké útočiště, nakonec se mi poněkud příhodná zdála malá mýtinka na konci města. Ušel jsem celkem velký kus a teď byla ta správná chvilka pro cigárko a nějaký táboráček. Sedl jsem si na pařez a zapálil si. Rozmýšlel jsem nad událostmi v posledních dnech a nějak se musel pozastavit nad Leeroyem. Bez těch brýlí a svetru by to byl vcelku fešák. Ještě bych mu do hlavy vtloukl trochu jiný slovník a pak už bych ho shledal i relativně jebatelným. I když tihle maminčini mazánci nejsou nic pro mě.
Pak jsem shlédl dolu na svou ruku, ano, mezi prsty mi visela cigareta, ale taky stála byla vidět malá jizva od nedávného popálení ruky. Ta stodola, ten chlap. Co to sakra mělo být? Špeh? Známý? Náhodné setkání? Můj nepřítel?
Taky je možné, že jsem se stal svědkem nějakého nadpřirozeného úkazu. Nebo se mé svědomí zhmotnilo, aby mě potrestalo za mé činy. Nebo blouzním z veder. Možností je nesčetně.
Sebral jsem ze země kus suché trávy a motorkem cigarety opaloval jeho špičku. Vůně kouře. Ne ten cigaretový kouř, na ten jsem byl až přespříliš zvyklý. Ale když hoří přírodnina, to je děsně příjemné. Má tráva duši? Pláče teď? Doufám, že jo. Popadla mě děsně násilná nálada.
Kéž by existoval nějaký pomyslný seznam všech špatných činů, které kdy kdo napáchal na mě. To bych ale musel pálit jeden posranej barák za druhým. Náhlá panická ataka ale neměla dlouhého trvání, rychle jsem se zase uklidnil a zapálil další stéblo suché trávy.
**
Potřebuju prachy, nutně. Dlužím už za dva nájmy a domácí na mě naléhá. Co teď? Nejsem připravený si jít hledat práci. Paní Wilsonovou už o peníze taky žádat nemůžu. Byla noc, další horká srpnová noc a já se převaloval na své tvrdé posteli, přemýšlejíc o své ne moc zářivě se zdající budoucnosti. Těžko se mi dýchalo, ty vysoké teploty byly už opravdu děsně otravné. Ještě párkrát jsem se přetočil a pak si sedl. Sedl jsem si z jednoho prostého důvodu; z otevřeného okna jsem slyšel hlasy. Hlasy reálných lidí, dole na ulici. Nerozuměl jsem jim dost zřetelně, proto jsem se tedy posadil.
"Ty sráči! Řekl jsem ti, že pokud dneska ty prachy nedoneseš, končíme s tebou!" evidentně mluvil muž. Měl hluboký, respekt-budící hlas.
"Já- já.. Já se děsně omlouvám, ale zkrátka se mi nepodařilo je sehnat." tak ale teď přísahám, že hlas omlouvající se osoby znám. Jen jsem nedokázal identifikovat, o koho jde.
"Nezájem ty buzerante. Takže teda nemáš nic, jo?"
"Mám deset dolarů."
"To je kurva málo!" věřitel zněl opravdu naštvaně.
"Já vím, už jsem se omlouval."
"Hele, mladej. Mě žádný tvoje zasraný omluvy nezajímaj. Zajímaj mě prachy. Prachy se prostě musej točit, to je byznis. Takhle to funguje, víš? A víš co se děje těm, který ten kruh přerušej?"
"N-ne?" polkl těžce dlužník a já už jen čekal, kdy se ozve výstřel, nebo tak něco.
Avšak neslyšel jsem už nic, jen kroky svižnějšího tempa utichající každou sekundou. Co to sakra bylo? Mé nebojácné já se mě zmocnilo, oblékl jsem se a vylezl ven. Nemám nejmenší tušení, proč jsem to dělal. Před domem jsem dal jednoho nikotinového zabijáka a šel za zvukem. Přišlo mi, že bych měl vědět, o co jde. Nakonec se centrum dění nepřesunulo až tak daleko od mého okna. Zjistil jsem, že tajemní chlapíci zalezli za kontejnery za bytovým komplexem, ve kterém žiju. Bitka, no jasně. Dalo se čekat, že dlužník dostane na prdel.
"Hej!" křikl jeden z těch maníků, načež se všichni otočili za jeho prstem, který směřoval na mě. A do prdele. Mezitím, co jeden z nich pořád mydlil toho zadlužence, ostatní se hned hnali po mně. Měl jsem zdrhat, ale zůstal jsem naprosto nehybně stát na místě, jako bych chtěl po držce dostat taky.
"Klid, chlapi, klid, jsem neškodnej." hájil jsem se, když se kolem mě sestoupila horda plešounů, černě oděných, tak o dvě hlavy vyšší než já.
"Svědek nikdy není neškodnej." jeden z nich se po mně natahoval, polkl jsem, netušil jsem, co se teď stane. Je tohle konec mého bídného života? Nebo se teď třeba někde zjeví SuperSamantha a propálí chlapíky lasery střílící z jejích brýlí? Ale pořád jsem se sakra nemohl pohnout.
"Dost, chlapi," promluvil ten hlavní (hádám, že to byl on?), "tenhle se nám může ještě hodit."
_________________________________
HOLA CHICOOOOOOS
normálně jsem ožila a žiju
hustý, co?
sorry, tohle je trochu bullshit, ale snad se to vyvrbí líp, než je to doteď:DDD
to je zatím asi vše, lol
danke, vaše elíí xx
