Houstonem panovalo poklidné ticho, celé město bylo ponořeno ve tmě, hodiny ukazovaly tři ráno a dvacet pět minut. Byl to ten nejlepší čas na další požár. Tep se mi každým krokem zrychloval, jak jsem se přibližoval k místu činu. Tentokrát šlo o starou stodolu na samém okraji města. Nikde nikdo široko daleko není ani ve dne, natož v tuto nekřesťanskou hodinu. Suchá tráva pod mýma nohama křupala, pomalu jsem přicházel k obrovským dveřím červeně zbarvené stodoly, která naposledy potkala živou duši před více než dvaceti lety.
Hlavou mi kolovaly myšlenky o tom, jak skvěle tohle suché dřevo bude hořet a krví zase kolovalo nesčetně mnoho hormonů, ať už adrenalin nebo endorfin, mé srdce si s pumpováním dalo dost práce. Člověk při takovém činu cítí všechno možné, jen nemyslí na následky. V tenhle moment jsem si možná měl dát pozor.
Vysoké teploty většině občanům nedaly pokoj ani v noci, zrovna tahle byla výjimečně horká. Myslím, že nebudu lhát, pokud řeknu, že bylo přinejmenším pětatřicet stupňů. Proto jsem dnes snad poprvé za celou dobu vyrazil do akce jen v kraťasech a triku. Žádná tmavá mikina s kapucí, aby se mi dobře mizelo v pozadí, žádné dlouhé kalhoty, abych se při běhu lesem nepoškrábal.
Posadil jsem se na zem a zády se opřel o obrovská vrata. Ticho bylo takové, že byste slyšely spadnout špendlík, zato hustota vzduchu se zdála být větší a větší. Myslím, že ta atmosféra před každým žhářstvím by se dala krájet. Jako klasicky jsem si i teď nemohl odpustit jednu cigaretu, než to tu všechno srovnám se zemí. Tu noc jsem však zapomněl na kyselinu. Byl jsem zvyklý si ji nosit v klokaní kapse mé tmavě zelené mikiny, avšak ta tu se mnou teď nebyla, tudíž ani kyselina ne. Žádné X. Žádná památka na neznámého žháře. Alespoň mohou pak konstatovat, že jsem to nebyl já, nýbrž horká noc a schátralost tohoto místa, co napomohlo vzplanutí.
Co si s sebou ale nikdy nesmím zapomenout je můj věrný kanystr. Alespoň nějaké X. Nikdo se nikdy neptá, proč ho s sebou tahám na noční procházky, co oči nevidí, to srdce nebolí. Nikdo nikdy neviděl Michaela Clifforda s kanystrem plným hořlavé tekutiny, ačkoli s ním chodí na výpravy přes celé město takřka každou noc. Hold si tenhle človíček umí vždycky vybrat tu správnou cestu. Ovšem člověku dá trochu zabrat s sebou neustále tahat čtyři litry kapaliny.
V nádobě bylo dost benzinu na to, abych oblil obvod celého stavení, a dokonce zbylo i trochu na polití vrat. Při mém štěstí jsem po chvíli přišel na to, že zevnitř je stodola plná stejně suchého prohnilého sena, říkám vám, tohle bude nějaký požár.
A pak se paloukem ozval ten slastný zvuk škrtnutí sirky. Odhodil jsem zapálený kousek dřeva na zem, načež blafla celá cestička, sucho a horko všemu jen napomáhalo a za chvíli už bylo vidět, že i dřevo se chce zapojit do tance s plameny.
Utekl jsem o něco dál, zakempil to na trávě kousek od lesa a pozoroval tu nádheru. No jasně, ty idiote. Les. Tráva je suchá, stromy snadno hoří, stodola se jen tak neuhasí. Bude lepší, když zmizím rychle domu.
Jenomže přeci nejde se na tohle nedívat! Většina chlapů si jednoduše vyhoní, aby ukojili svoje touhy, mně stačí zapálit barák, u toho je mnohem lepší pocit sebeuspokojení. Miluju tu barvu plamenů, to, jak se kroutí, to, jak postupují dál a nedají se zastavit. Oheň je nedotknutelný živel, je to směs akce a klidu zároveň, od té nádhery se zkrátka nedá odtrhnout. Příroda se právě stala extrémně bezmocnou.
Netrvalo dlouho a celá stodola byla v plamenech. Netížilo mě svědomí, cítil jsem se spokojeně jako snad ještě nikdy předtím, dokud se neozval výkřik. Člověk? V těchto prostorách? Těžko. Ani nezněl jako ženský... Kdo by sakra-
I přes hrozivý fakt, že by se mi mohlo něco stát nebo že by mě někdo viděl a tím pádem usvědčil jako žháře jsem se vrhl zpět na místo a snažil se přijít na zdroj toho výkřiku. Bezdomovec skrývající se ve stodole? To asi ne, že? Nebo jako.. všechno je možné, ale tohle je nejodhlehlejší část města, kdo by tady ksakru co dělal?
Když jsem si popálil ruku, došlo mi, že už se tam asi jen tak nedostanu, ale pokud tam někdo kvůli mně uhoří, bude to snad poprvé, co se za to budu cítit provinile. Potřeboval jsem vědět, kdo to křičel. Kdo.
A pak jsem ho uviděl. Utíkal dozadu, co nejdál od ohně, logicky.
"Hej!" křikl jsem. Co když mě špehoval a teď roznese, co jsem zač?
Otočil se. Sice jen na krátkou chvíli, ale i tak jsem stihl to stihl zaregistrovat; ve světle toho ohně bylo poznat, že měl obrovskou jizvu na tváři a náhderné oči. Plameny se v nich odrážely jako v zrcadlech, až mi z toho srdce vynechalo jeden úder. Přišel mi něčím zvláštní a zároveň přitažlivý. Avšak to je tak nějak vše, co jsem stihl zjistit, protože jak rychle se otočil, tak rychle zmizel a já vlastně ani nevím, co tam dělal. Rozhodoval jsem se, jestli za ním poběžím, ale nechal jsem to plavat. Co se stalo, stalo se.
Cestou domu jsem uvažoval nad tím, kdo by to mohl být, od čeho má tu jizvu, jestli mě tam čekal, jestli mě teď práskne, co bude s ním a co se stane zítra už je jen ve hvězdách. A že ty tuhle noc zářily nádherně.
Vlastně jsem na tu neznámou osobu myslel až do doby, než jsem se propadl do říše snů.
Další ráno jsem strávil úplně normálně, s miskou cornflaků ve svém starém křesle, čuměním na nějakou kriminálku, z mojí hlavy se vzpomínky na včerejšek nějak vytratily. Dočasně.
"Přerušujeme pořad z důvodů mimořádné zprávy. Celá zalesněná severozápadní část Houstonu se v noci na dnešek octla v plamenech, hasiči se domnívají, že jde o důsledek letošních vysokých teplot. Hasičům se oheň zatím nedaří dostat pod kontrolu, jak půjde situace dál vás budeme informovat v příštím vstupu."
Páni, ta toho teda řekla. Zatímco pro všechny děsně sexy reprotérka Stuartová mektala o požáru, mně došlo, co se včera vlastně stalo. Celej. Posranej. Les. Byl. A. Pořád. Je. V. Plamenech. Jenom. Kvůli. Mně. A stále nemám ponětí, koho jsem to včera vlastně viděl. Buď blouzním, nebo jsem se zamiloval.
______________________________________
HAAA, ZEJTRA JE ŠKOLA:DD
já se těšim ok? ok.
snad se vám díl líbil, kdo si myslíte, že by mohl bejt ten týpek?:--))
budu ráda za každý váš ohlas, ať už vote nebo koment
a já vám přeju hodně štěstí do nového školního roku, to je zatím všechno
danke, vaše elíí xx
