Hello
Vítejte u mého malého experimentu, kdy jsem si dovolila napsat díl pod vlivem alkoholu
Nechci tím samozřejmě nikoho podporovat v chlastu, to rozhodně ne, jenom mě napadlo, že bych mohla vyzkoušet svou fantazii a vše spojit v jeden následující díl. Like, co napadne autora v jeho otevřené mysli? Samozřejmě celý díl ještě pak za střízliva přečtu a zhodnotím a chyby opravím. (se rýmuje lol) Asi budu hodně překvapená. Další den.
Takže od toho nic nečekejte, lol.
**
Ta chvilka byla snad nekonečně dlouhá. Věřil jsem, že se stane, co se stát má, ať už se jednalo o cokoli.
"M-můžu tě ještě obejmout?" zeptal se se značnou nejistotou v hlase a mě to přišlo nesmírně roztomilé.
"Samozřejmě," snažil jsem se ho ujistit nepatrným úsměvem a roztáhl ruce na znamení, že může konat. A taky konal.
Tohle se ani trošku nepodobalo těm klasickým chlapským objetím. Pevně jsem se ho držel, cítil jsem jeho dlouhatánské paže omotané kolem mě a užíval si ten moment. Co se to stalo? Ještě nedávno jsme byli úhlavními nepřáteli. A já teď cítil podivný pocit v celém svém těle, jakmile jsme se na sebe nalepili.
Neřekl bych, že by mě to úplně rozplakalo, ale naměkko jsem byl poměrně dost. Je strašně zvláštní, jak se dokážete sžít s osobou, se kterou byste v životě ani dobrovolně nepromluvili. Jak dokážete přimět někoho jiného sdílet emoce s vámi. Bylo to, co mne v danou chvíli pohltilo, něco jako láska? Byla to přímo ona?
"Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale,.." zastavil se Lucas uprostřed věty, nelíbilo se mi, že měl jakousi nadvládu nad situací. A nade mnou.
"...ale?" do dokončení věty se moc neměl, tak jsem mu musel pomoct.
"Zalíbil ses mi, Michaele," ta slova mi zazněla v hlavě jako rajská hudba. Nebylo to úplné vyznání lásky, a vlastně se dost podobalo Ashtonovu vyslovení, ale mělo to své osobité kouzlo.
Měl jsem ohromnou chuť se ho zeptat na Sama, že bych si jakože rýpnul, ale přišlo mi to až moc nevhodné. Místo toho jsem prostě odvětil, že já jeho taky a pokud jsem si snad náhodou někdy myslel, že došlo k perfektnímu momentu na polibek, rozhodně to bylo před tímhle.
Víc jsem toho nebyla schopná napsat, takže už pokračuju za střízliva:DD
"Půjdu domu," promluvil jsem k němu tiše a s přivřenýma očima, když jsme se po objetí jen tak vzájemně prohlíželi, téměř se dotýkajíc svými nosy.
Bylo evidentní, že jsem nepronesl zrovna jednu z těch vět, které by Lucas slyšel rád. Nebo tomu tak alespoň nebylo v tenhle moment. Jeho reakcí se totiž stal jen kraťoučký povzdech. Pohladil jsem ho konejšivě po rameni a šeptem ještě dodal větu: "Zítra se vrátím," doprovázenou letmým úsměvem.
A tak jsem se tedy vydal na strastiplnou cestu do svého skromného příbytku.
A že byla opravdu strastiplná se ukázalo po nedlouhé chvilce chůze po večerním městě. Šel jsem obvyklou trasou, obvyklým tempem i s obvyklým výrazem na tváři- kamenným, když v tom mě najednou někdo sundal. Naběhl na mě zboku a svalil na zem, chcete-li hodnotnější vyjádření, než, že mě někdo sundal. Po velmi tvrdém dopadu na zem jsem se snažil zaregistrovat, o co jde, ale útočník už nade mnou dřepěl a sázel mi jednu ránu pěstí za druhou. Au, sakra.
Na malinký okamžik jsem se zmátořil a zachránil si tak ksicht před alespoň jednou ranou. Zaťatou pěst jsem držel jen pár centimetrů od sebe.
"Ty seš taková píča, Clifforde!" a dotyčný měl pravdu; ty obrovské ruce, ten hlas, mělo mi to dojít. Majitel shořelého domu.
"Dostal jsi, co sis zasloužil," prskl jsem mu do tváře krev, co mi tekla ze rtu a pravděpodobně i z nosu.
"Co jsem ti kurva udělal, no?!" byl zkurveně agresivní.
"Vzal jsi mi Emily," zamračil jsem se na něj.
"Doprdele, cože?"
"VZAL JSI MI EMILY!" zařval jsem na něj, aby lépe pochopil, co mu říkám.
"Proč bych to dělal? O čem to mluvíš?"
Pár kolemjdoucích se u nás zastavilo s tím, že zavolají policii, sebrali jsme se a ujistili je, že to není třeba, oba bychom se totiž mohli dostat do pěkného maléru. Uklidili jsme se z dané ulice a zašli kousek dál.
**
"Emily mi je naprosto ukradená," pravil dost přesvědčivě, "možná mě jen trochu žere, že ti byla blíž než já, ale to už teď taky moc neplatí, když mám barák na uhel."
"Takže v tom vážně nemáš prsty?"
"Ne, kurva, co děláš, posloucháš mě prdelí?"
"Ashtone, někdo ji unesl."
"A proč bych to hned měl bejt já?"
"Protože mi volal únose a je to někdo z tvejch."
"To není možný," zakroutil pochybovačně hlavou.
"To kurva je. A nevěřim, že o tom nic nevíš."
"Takže tys prostě šel a podpálil mi barák jenom kvůli naprosto nepodloženýmu podezření?"
"Musíš uznat, že jsem měl přesvědčivej motiv."
"Ale kdo by to sakra dělal? Co po tobě kdo chtěl?"
"Tu zakázku s ehm.. Lucasem," značně jsem znervózněl když došlo na jeho jméno.
"To nedává sakra vůbec žádnej smysl," schoval dlouhán na chvíli obličej v dlaních, promnul ho a pak hlasitě povzdechl.
"Nedostanu ji zpátky, pokud zakázku nesplním. Někdo o to evidentně stojí víc, než ty."
"Asi už vím kdo," zamyslel se a pak pohlédl na mě, "sorry, že jsem ti rozmlátil držku."
"Sorry, že jsem ti zapálil barák," zasmál jsem se, ale chytaly mě přitom děsné křeče do teď zmiňovaného rozbitého obličeje, takže jsem spíš vypadal jako když se mi chce strašně moc srát.
"Co už, zanedlouho tam bude stát novej," zamumlal si spíš pro sebe. Tomuhle říkám velkorysost. Najděte mi na světě někoho, kdo tak rychle odpustí žhářovi, co podpálil jeho dům. Nedávalo to smysl, absolutně.
Po krátké chvilce ticha jsem se odhodlal ho znovu oslovit.
"Ashi?"
"Hm?"
"Pomůžeš mi ji získat zpátky?"
"Když mi z toho něco kápne."
"Nemám moc, co nabídnout. A Lucase nezabíjím."
"Věř tomu, že máš," naprosto slizounsky se na mě zašklebil a pohladil mě po vlasech. Tak teď jsem měl strach.
Sorry, motám se v ději jak kdybych fakt ještě pila
je to fakt děs:DDD
ale whatever, třeba se z tý spleti zas vymotám a budu se věnovat jen tý muke scéně:--))
to je ode mě vše
danke vaše elíí xx
