"Em já tohle nemůžu," odstrčil jsem ji od sebe. Musím uznat, že jsem chvíli čekal, jestli se ve mně opravdu třeba něco zažehne, ale ne. Já tohle nezvládám. Ačkoliv bych za to byl i asi rád.
Na tváři jí strnul zklamaný, leč smířený výraz. Zvedl jsem jí bradu, abych se jí mohl kouknout do očí. "Víš, že tě mám šíleně rád, ale ne takhle," nevím, kdo z nás byl teď víc zklamaný.
"Zapomeň na to," agresivně pronesla a stejně tak i zmizela v okamžiku z mého dohledu. Utekla ven. Nevěděl jsem, co mám dělat, bylo mi jí líto.
Nějakých dalších pár chvil jsem rozdýchával a snažil se uvědomit si, co se vlastně stalo. Mohl jsem to brát jako sviňárnu, že čekala, až se opiju a pak něco zkusí. Vždyť jsem jí ještě říkal o tom, co se dneska dělo s Lucasem! Já to bral ale spíš jako nedorozumění. Každopádně jsem hned po svém zmátoření vyběhl ven najít ji a třeba zjistit, co se to v ní odehrává.
"Emily!" vykřikl jsem do noci, nic se neozývalo. Ne, znovu už o ní přijít nechci! Sakra. Šel jsem se podívat dozadu za barák, jestli ji nenajdu alespoň tam. A vida, instinkt měl pravdu. Vypadala, že pláče. Co se to dneska všem děje?
"Emily," doběhl jsem k ní a vyšeptl její jméno. Ani to s ní nehlo. Seděla na té lavičce, kde jsem se poprvé líbal s Lukem. Přisedl jsem si k ní a položil jí ruku na záda s úmyslem ji alespoň nějak ukonejšit. Pro mé překvapení, ale i potěšení- neprotestovala.
"Promiň," vzlykla. Obličej měla schovaný v dlaních, její slzy se ale draly i skrz prsty a padaly jí do klína.
"Za nic se neomlouvej, to já b-"
"Drž hubu, Mikey. Posrala jsem to, všechno, sakra!" ke konci věty se jí už solidně lámal hlas.
"Nic jsi neposrala," namítl jsem a stále ji hladil po zádech.
"Myslela jsem si, že tě třeba ošálím alespoň teď... co jsem si kurva myslela?"
"Já ti nic nevyčítám," usmál jsem se.
"Já si to vyčítám! Jsem tak hloupá. Vždyť víš, že tě chci už od začátku, nemohla jsem si pomoct."
"Emily opravdu se nic neděje. Pojďme dovnitř, je tu zima," pobídl jsem ji. Ona jen přikývla a vstala.
**
Ráno jsem se probudil do prosluněného pokoje. Hned ze začátku bylo nadevší pochybnost jasné, že dnes bude dobrý den. Podíval jsem se vedle sebe- Emily byla otočená zády ke mně, ale podle dechu mi nepřišlo, že by spala.
"Jsi vzhůru?" šeptl jsem k ní, abych se ujistil. Místo odpovědi jen zamručela.
Nahnul jsem se přes ní s úmyslem se přesvědčit na vlastní oči, že je opravdu vzhůru. Uviděl jsem jen její duchaprázdný pohled hypnotizující prostor přímo před ní, konkrétně bílou stěnu.
"A jsi v pořádku?" vychrlil jsem na ní druhou otázku, odpovědi se mi dostalo v podobě naprosto identického zamručení.
"Pojď, dáme si kávu," usmál jsem se na ni i přes to, že jsem věděl, že se ani neopováží to brát ve zřetel. Nečekal jsem na reakci, jen jsem vstal a šel konat to, co jsem řekl.
Kupodivu jsme se probudili velmi brzo. A já byl tak čilý! Na to, že jsme pili je to slušný výkon. Možná mě trochu tlačily spánky, ale to bylo vše. Hodiny ukazovaly něco po deváté hodině, opravdu zarážející čas. Alespoň budu mít dost času na to, abych si Ashtonem pořádně vytřel prdel. Za pár chvil jsem se usadil s blondýnkou u jídelního stolu k pravidelné vražedné snídani. Vypadala pořád stejně mrtvě.
