"Michaele, pověz mi o sobě něco víc." sedla si naproti mě a koukla se mi do očí.
"Není, co víc říct." pokrčil jsem rameny, o svém zločinném životě jsem nemínil ani za nic mluvit.
"To mi neříkej. Co třeba rodina?"
Z ani ne zatím tolik rozjeté konverzace nás vyrušil číšník, položil před nás jídelní lístky a zeptal se na něco k pití. Já si dal pivo, Em, jakožto dnešní řidič, poprosila jen o nějaký džus naředěný vodou (vodkou snad ne). Mluvila s chlapíkem v šedém tričku, jako by se znali celá léta. A třeba tomu tak i bylo.
Jakmile odešel, blondýnka hlavou pokynula, abych dokončil větu.
"Nemám rodinu." povzdechl jsem a přiznal krutý fakt. Emily nasadil snad až soucitný pohled.
"Nevěřím. Rodiče?"
"Ty jsem neviděl tak pět let."
"Sourozenci?"
"Bratr. V zahraničí. Šest let."
"Tety, strejdové,.. nic?"
"Nic." zvedl jsem ruce, jako bych se vzdával a zahanbeně sklopil hlavu.
"Ale-ale.. proč?" děvče bylo tak strašně zmatené a zklamané mou existencí.
"Protože jsem zkurvená buzna." zamumlal jsem si pod vousy, měla to být odpověď čistě pro mě, ovšem aniž bych chtěl, dostala se až k Em.
"Michaele..." natáhla se přes stůl a pohladila mě po rameni, "přestaň s tímhle. Jsi super kluk. Ne všichni jsou blbí homofobové. Podívej se na mě. Chtěla jsem tě sbalit a jak na tom teď jsme."
"Já vím, děkuju. Jsi vážně zlatá. Ale já mám prostě problém."
"Ráda ti s tím pomůžu, o co jde?"
"Nenávidím sám sebe. Jsem sebou znechucen, proklínám svou existenci, strašně moc!" schoval jsem si obličej do dlaní, bylo mi do breku. Ty posero. Bulíš tady holce, kterou znáš pár hodin, už se jí otevíráš, tohle není tvůj styl, proč to děláš, proč se jí teda tolik otevíráš, znamená to snad něco?
Jako na zavolanou přišel ten samý číšník s naším pitím a otázkou, co budeme jíst. No jasně, jídlo, proto tu jste, debile. Ne, abys jí tu cpal do hlavy nějaký nesmysly o sobě. Úplně jsem zapomněl vybrat něco z menu, takže to vidím na klasiku; kuře v těstíčku, hranolky a omáčka. Tohle nezklame snad v žádný z restaurací.
Emily na něj jen mrkla a pronesla, že si dá jako obvykle. On evidentně hned věděl a se zapsanou objednávkou odešel.
"Jako obvykle?"
"No jasně." pokrčila rameny a usmála se, jako by to snad nebylo naprosto jasné. Ale opak byl pravdou, nevěděl jsem, o co v danou chvíli šlo, ale nějak dál jsem se do toho nemísil.
Borec s poněkud povznešeným výrazem na tváři opustil prostory kolem našeho stolu a my tak mohli pokračovat v konverzaci. Její téma se mi ovšem tolik nezamlouvalo.
"Michaele. Jsi super kluk, nemáš vůbec zapotřebí, tahle se trápit."
jo, děvče... kdybys jenom věděla.
"Hele. Nechme tohle bejt. Dneska je super den, jsem se super člověkem na super jídle a nebudeme si to kazit nějakým blbečkem Gordonem," pronesl jsem za účelem změny tématu.
"Gordonem?"
"Jo, moje druhý jméno, občas si tak říkám, když se snažím utýct sám před sebou," nervózně jsem se uchechtl, pak až mi došlo, jak trapná poznámka to byla.
"To je zajímavá idea," povzdechla, "víš, Mikey, jestli ti tak teda můžu říkat," (to bylo zatraceně roztomilé), "přijde mi, že ze sebe děláš mnohem míň, než ve skutečnosti jsi. Podívám se na tebe a vidím - sebevědomého mladíka plného života, se spoustou důvodu k úsměvu. Promluvím na tebe a cítím tolik nejistoty, snad, jako kdyby tě byla jen půlka a tak, jak pak s tebou hovořím dál a dál, působíš na mě jen jako hromádka nesplněných snů, někdo, komu bylo v životě ubližováno natolik, že už z něj nedokážeš vytěžit to dobré."
"Máš naprostou pravdu," přiznal jsem nám oběma ten krutý fakt a žasl nad tím, jak do mě viděla. Byla jako zasranej telepat, trochu děsivá, ale zároveň mi poskytovala obrovskou útěchu a jsme neskutečně rád, že jsem kdy měl tu čest ji potkat a seznámit se s ní.
"Ale dost toho bylo o mně. Povídej něco ty, jak žiješ?"
"No, nedávno jsem dodělala školu," roztomile se pochlubila, "teď bydlím v jednom malém bytečku východně od centra a sháním nějakej pořádnej job."
Na všechno, co říkala, jsem důkladně přikyvoval. Pokračovala ve výkladu;
"Jak sis jistě všiml, práce není to jediný, po čem se ohlížim. Vlastně si plním svůj sen, ale zatím nějak tak neúspěšně."
"Sen? Povídej dál." podepřel jsem si hlavu dlaní, vše, co říkala, znělo neskutečně zajímavě, mohla by třeba tři hodiny mluvit o kvantové fyzice, ale stejně bych ji celou dobu vydržel poslouchat.
Na to, co jsem odpověděl se jen zasmála. Chvilku mlčela, ale pak se zase nadechla.
"No, po střední jsem si usmyslela, že pojedu studovat dál. Školu jsem úspěšně dokončila a rozhodla se, že se chci na chvíli usadit. Najít si nějakej kamrlík, kam se můžu zahrabat, sehnat si práci, najít přítele a pár let žít takový ten stereotypní život Texasana. Potom jsem se i s partnerem chtěla sebrat a odcestovat do Evropy, je mi úplně jedno kam, miluju cestování."
Najednou se podivně zašklebila a pokračovala
"Víš, mám jednu naivní ideu, která bude určitě znít děsně hloupě."
"Ale určitě ne. Mluv, zajímá mě to," snažil jsem se jí dokázat, že ji opravdu naslouchám, že se přede mnou nemusí cítit nijak špatně, vždyť já jsem z nás dvou tím vrahem.
"Přeju si otěhotnět... no já nevím.. například ve Francii, porodit v Itálii a dítě vychovávat ve Španělsku, nebo něco a ten způsob, chápeš, ne?"
"Jo, chápu. Ale nechápu to, že ti to zní hloupě."
"No já nevím, jsem pořád plná ideálů, ale zároveň o tom pořád tak nějak pochybuju."
"Em, ty jsi neskutečný člověk, s takovou vervou a zapálením pro věc (zapálením hah) se setkávám málo kdy, věřím tomu, že si všechny tyhle -dodávám, že vůbec ne šílený- věci splníš."
"Děkuju, Mikey."
"To já děkuju."
___________________________________________
jaj nějakej sentimentální průjem tady?
nevadí lol
nemám k tomu co říct, Mimily friendship is real
mějte se hezce, já se loučím
danke, vaše elíí xx
