Po důležitém setkání jsem musel vymyslet, za jakou záminkou se vracím k Wilsonovým. A taky- kde mám hledat tu složku? A jak to celé zaonačit? Spoustu otázek, odpovědi nikde. Klasicky. No nic, prostě jsem si zapomněl peněženku, rovnou se stavím na záchod a zkusím vymyslet, kde by taková složka mohla být.
Štěstí v neštěstí byla naprosto vystihující fráze, která mi prolítla hlavou v momentě, kdy mi stařenka oznamovala, že její vnuk je zrovna pryč z domu. Neštěstí ve štěstí byl dodatek, že nemá tušení, kdy by se mohl vrátit. Může to být za 5 minut, stejně, jako za 5 hodin.
"Michaele ale jsem si jistá, že tvou peněženku sem tu dneska neviděla."
"Je možné, že jsem si to popletl, pardon, že zas ruším."
"Ale to je v pořádku, mám ti zatím uvařit čaj? Zkus se po ní mrknout," usmála se vlídně. Já si tuhle paní fakticky nezasloužím.
"To byste byla nejzlatější. Moc děkuju, nebudu zdržovat moc dlouho."
"Jen pojď. Heřmánkový?" mou odpovědí na tuto otázku se stal pouhý úšklebek, který bábinka přes brýle rozpoznala a ihned šla konat.
Tak jo, jsem v chodbě. Jestli tu Lucas není, teď je perfektní příležitost. Vlezl jsem do jeho pokoje a zafuněl. Chlapec má evidentně rád pořádek. Přemýšlej, Michaele, přemýšlej. Kdybys byl obálka se zasraně důležitými informacemi, kde bys byl? Projel jsem všechny šuplíky, malou knihovničku v rohu místnosti, dokonce i vnitřky těch knih. Taková věc může být kdekoliv. Sakra! Jde mi o čas a on mi ještě bude přidělávat takovýhle starosti. Cítil jsem se na jednu stranu blbě, že tu takhle šmejdím, ale zachraňuju život, to to zase kompenzuje, ne?
Ani nevím, kolik to mohlo být minut, ale už mi to přišlo opravdu nevhodné, tak jsem se vrátil zpátky do jídelny paní Wilsonové. Zřejmě jsem podezření nevzbudil. Místnost už byla provoněná čajem, příjemné.
"Tak co? Našel jsi ji?"
"Bohužel."
"Nevypadla ti někde po cestě?"
"I to je možné," pokrčil jsem rameny, "m-mohl bych se ale pro jistotu podívat ještě jednou?"
"Samozřejmě, ale nejdřív si pojď vypít čaj."
Odporovat této ženě nemá smysl, takže jsem se s ní posadil a usrkoval s šálku, z nějž se ještě valila pára. Chvíli jsme konverzovali o zbytečnostech, ale já už měl jisté cukání to jít prubnout teď, dokud je ještě čas. Zhltal jsem tedy svůj mok poměrně rychleji, než bylo obvyklé, což Samanthu zarazilo. Jedinou její reakcí se ale stal nechápavý pohled.
"Pardon, spěchám, ještě dneska musím být někde jinde," zašklebil jsem se na ni a ona samozřejmě chápala. Vyslala mě tedy ještě jednou na expedici a já zůstával stále udivený z faktu, že mě tu opravdu nechá slídit.
A pak mě to trklo- kdo by podezříval takového milého andílka, jako byla Samantha Wilsonová? Velmi potichu jsem se tedy vydal do jejich ložnice. Byl to sice vrchol neslušnosti, ale jednou mi za to třeba někdo poděkuje.
Noční stolky- nic. Skříň nic. Komoda na spodní prádlo- nic a fuj. Možná přeháním, ale chtěl jsem si být jistý. Lehl jsem si na zem, abych se podíval pod postel. Na první pohled se zdálo, že zase nic, ale pak jsem si všiml flashky zastrčené mezi roštem postele a matrací. Bingo. Vytáhl jsem ji a povšiml si lihovkou načmáraného A na hřbetu. Nemůžu uvěřit, že ten zmetek ji schoval zrovna takhle. Mazané.
Ještě před návratem jsem zašel znovu do Lucasova pokoje zkontrolovat, zda-li je všechno na svém místě. Podle pořádku v pokoji se dá lehce soudit, že si tenhle člověk všimne zřejmě i zrnka prachu nakřivo. Ale z Hemmingse se musel stát zřejmě duch, jehož příchodu není slyšet, poněvadž když jsem dveře ledabyle otevřel, stál u postele a sundaval si zrovna mikinu. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Co teď? Doprdele.
"Co tady zase děláš? Co to má znamenat?" stejně tak, jako se mě nehezky zeptal, se na mě i nehezky podíval.
"Jdu z hajzlu," napadla mě ta nejjednodušší možná lež, načež jsem spolkl knedlík velikosti těch, co dělá právě Samantha.
"Dobře?" zvedl jedno obočí. Zřejmě čekal na pokračování, ale já ho ze sebe nějak dostat nedokázal.
"Ale co děláš tady? Co jsi tu chtěl?"
"Já- nic. Musím jít, měj se," zakoktal jsem se, střelhbitě opustil místnost a zabouchl za sebou dveře. S bábinkou jsem se rozloučil a běžel domu doufaje, že se mě Hemmings bude na detaily ptát, až bude po všem. Hlavou se mi honila další otázka- mám se podívat, co ta flashka obsahuje? Pokud vím, Emily si přivezla laptop. Ale ne, bude lepší, když vědět nebudu. Díky bohu za Sama Langera, který se ukázal být tím nejlepším, co se mi mohlo v posledních několika hodinách přihodit.
A pak se mi v hlavě vyrojilo další pomyslné upozornění- přece jsem se večer s Lucasem měl sejít. Kurva. Co teď? Byl bych rád, kdyby Lucas věděl o mých úmyslech, zároveň se ale bojím, že by mi v tom chtěl zabránit. Ale musím mu to přeci říct! Řeknu. A flashku zatím ponechám u Emily.
**
"Tak já se ještě tak velkoryse rozhodnu s tebou trávit čas v nejvyšší nouzi a ty ho teď jeho nehodláš trávit se mnou?" mračila se na mě blondýnka, když jsem jí sdělil, že ještě dneska večer budu muset zmizet. Pochopitelně jsem ji vysvětlil celý můj aktuální plán. Doufejme, že to vyjde, ale podle toho, co mi říkal Sam, by to mělo vyjít bez problému. Pokud ovšem není krysa.
"Moc se ti omlouvám, zlato, až se vrátím, dáme si tu whiskey a přísahám, že už se pak od tebe nehnu ani na krok," snažil jsem se ji upokojit letmým úsměvem a pusou na tvář.
"Navíc, teď na sebe máme ještě taky čas," podotkl jsem, protože jsem se vlastně pořád nedozvěděl, jestli se vůbec ten Luke bude chtít sejít se mnou.
Od: Lucas
17:32
muzeme se teda videt?
Nád-he-ra. Nevím proč mám chuť si nechat tuhle zprávu vytetovat, ale mám.
Od: Michael
17:34
Jasne, ze jo. Kdy a kde?
Od: Lucas
17:35
v celou u vas pred domem?
Od: Michael
17:36
Deal.
Asi jsem se pro tenhle moment opravdu nadchnul až moc, ani nevím, co od toho čekám, může to dopadnout naprosto katastrofálně. Emily jsem svěřil aktuálně tu nejdůležitější věcičku na světě a začal se pomaličku připravovat na druhý krok mého plánu záchranář životů.
_____________________
je to kratší, ale za to další bude brzo
užívejte, moje 2 čtenářky xddd <3
danke, vaše elíí xx
