Největší nepřítel ohně- voda. Houston zasáhly ohromné bouře způsobené těmi vedry. Seděl jsem stále u Samanthy v obývacím pokoje a přes okno pozoroval průtrž mračen. Déšť je skvělý, jen kdyby se tolik nepřel s mým milovaným ohněm.
"Asi už půjdu." pohlédl jsem na ni.
"V tomhle počasí? Michaele, to nemůžeš!" až přehnaně se o mě starala.
"Jen ať jde, jestli potřebuje." zamumlal si pod vousy Gerard, prohlížel si noviny a při vyřknutí této věty otočil list.
"Zvládnu to, domu je to kousek." ujišťoval jsem stařenku.
"Opravdu? Klidně tu můžeš ještě být."
"Ne, paní Wilsonová. Nebudu už obtěžovat. Zase se někdy stavím." usmál jsem se na ni a poslušně odnesl prázdný hrneček do kuchyně.
"Dobře tedy. Buď na sebe opatrný. Kdybys cokoli potřeboval-"
"-já vím, Samantho." skočil jsem jí do řeči, pomoc mi totiž nabízela poněkud často.
Měl jsem neskonalé nutkání ji poprosit o pár dolarů na zaplacení alespoň jednoho z dluhů, avšak to jsem si dovolit nemohl. Vždyť manželé Wilsonovi už do mě investovali víc, než do jejich vlastních dětí.
"Nashle." ještě jsem ji jednou úsměvem ujistil, že se na dešti nerozpustím, pozdrav mi opětovala a zavřela za mnou dveře. Vydal jsem se na cestu domu.
Vzduch voněl příjemně. Cesta domu mi zabrala jen chvilku, ačkoli slejvák byl obrovský. Promokl jsem už při prvních krocích. Přicházel jsem ke svému domu, vytahoval klíčky, když v tom u mě zastavilo velké černé auto se zatemněnými okny. Jedno z nich se stáhlo a tam se zjevil on. Takže se mi to nezdálo!
"Nasedni, Michaele." přikázal mi a já se neopovážil mu odporovat.
V autě seděl on, vedle něj já, z druhé strany pak u mě nějaký další chlapík a jeden řídil. Místo spolujezdce vepředu bylo prázdné. Auto se ihned po tom, co jsem nastoupil, rozjelo.
"Mám pro tebe první práci." podal mi do ruky obálku, chvíli jsme jeli dál, nikdo nic neřekl.
"Kam...kam jedem?" stále jsem měl z toho mužíka respekt, pořád jsem nevěděl, kdo to je, ani jak ví o mně.
"Na drink." odpověděl prostě.
"Nepřijímám."
"Ale Michaele. Snad si nemyslíš, že bys mohl dopadnout stejně jako včera." zakroutil hlavou. On se mi snad vysmívá!
"Nevím, co si mám myslet tak všeobecně." pokrčil jsem rameny a doufal, že ho tyhle moje poznámky konečně přimějí prozradit mi víc.
"Vše se dozvíš až přijde ten správný čas." uculil se a na tváři se mu zjevily roztomilé ďolíčky.
Proti tomu jsem nemohl nic namítat. Po chvíli jsme byli na místě; malá putika na Luella Avenue. Párkrát jsem kolem ní šel, ale nikdy jsem dovnitř nešel. Možná dobře (?).
Vešli jsme. Nejvyššího už tam evidentně všichni znali. Vlezli jsme do jednoho ze salónků a hned se nám dostalo řádné obsluhy. Jediné, co bylo velmi nepříjemné, bylo to mokré oblečení, ale ve společnosti takových lidí není radno si stěžovat.
"Dáš si?" podal mi krabičku Marlborek. Bez odpovědi jsem jednu vytáhl a zapálil si. Sundal si sluneční brýle a já tak konečně po té době viděl jasně a zřetelně, jak vypadá.
"Jmenuju se Ashton. Víc zatím vědět nepotřebuješ." řekl tajnůstkářsky a potáhl si z cigarety.
"Já se představovat nemusím." snažil jsem se dotyčného rozesmát, ale choval se jak zasraná ledová královna.
"To vskutku nemusíš. Tihle dva chlapíci, co mě většinu času doprovází jsou Calum a Josh." ukázal prstem po těch dvou, co seděli naproti nám, taky kouřili.
Hrál jsem si s obálkou a pak se ji pokusil otevřít. Ashton mě zastavil letmým položením jeho obrovské ruky před obě moje.
"Ještě ne. Tyhle věci pročítej doma. Pak konej."
"Dobře." přikývl jsem.
Tahle situace se mi ani za nic nelíbila. Byl jsem odjakživa svým pánem, nechci spadat pod někoho, to není můj styl. Kord ještě pod někoho, kdo je evidentně pro svou společnost tak důležitý. Mafie? To se tu snad u nás v Texasu neděje. Spíš mi přišel jako podivný pašerák nebo tak něco.
"Můžu se zeptat," jisté věci mi prostě běhaly po mysli a já se tedy musel otázat, "co to mělo být s tím včerejškem?"
"Pravděpodobně si stojíš za tím, že jsme tě zdrogovali. Ale vlastně ses takhle zničil sám. Vypil jsi toho víc, než je zdrávo," vykládal důležitě, "a co jsme pak měli dělat s tím, co z tebe zbylo? Pohodili jsme tě u tvého domu a zase odjeli."
"A-ha." hanba mně.
"K té obálce. Doufám, že ti nemusím připomínat, že je potřeba, aby tvá práce byla stoprocentně čistá. Jakmile někdy padne jakékoli podezření, přebíráš veškerou zodpovědnost, jasné?"
Těžce jsem polkl. Ale s tímhle se dalo počítat. Doteď mi to procházelo.
**
Domov. Konečně jsem ze sebe mohl sundat mokré oblečení. Přehodil jsem ho přes topení a nasadil si čisté, suché tričko a boxerky. Usedl jsem pohodlně do křesla, zapnul televizi a chňapl po obálce.
GEORGE HAWRTON
25
LAUSANNE AVE 415
Zasmál jsem se sám pro sebe. Instrukce vyjadřovaly snad vše a to tím nejjednodušším způsobem. V trochu připitém stavu jsem pak sledoval něco málo v televizi přemýšlejíc o svém večerním plánu.
Bylo potřeba to udělat rychle a nenápadně. A hlavně dnes. Pokud chceš prachy, Clifforde, snaž se. Staneš se žhářem z povolání, tvůj celoživotní sen! Tak proč z toho sakra nemám radost?
Déšť se výrazně zmírnil od doby, kdy jsem vycházel z Wilsonovic bungalovu. Zašel jsem dolu do mého sklepa, odemkl a sebral všechny potřebné věci. Milovaný kanystr a zásoba sirek. Budu moct použít opět svoje X? Riskovat to nebudu. Kyselinu jsem nechal doma.
Vyrazil jsem, jakmile se ta líná žhavá koule ponořila do obzoru. Připraven vzít další život. Třeba je to někdo naprosto nevinný? Netuším, co to dělám, jen to, že to opravdu dělám. Ve svém profi maskovacím systému jsem vyrazil na poněkud dlouhou cestu do Lausanne Avenue.
Cítil jsem se naprosto jinak než při mé obvyklé akci. Necítil jsem ten klid a pohodu ani to typické drama před úplným startem. Cítil jsem se tak nějak.. prázdně. Pálit něco z donucení mi přišlo naprosto odlišné. To už nebyl ten typický koníček, pro který jsem žil, Ne, nebyl.
já tohle dělat nechci
___________________________________
OK
usínám
takže AN bude dneska o hovně.
jen vám řeknu, že vám moc děkuju za všechny reads
seeya in another partttt
danke, vaše Elíí xx
