Uplynul zhruba měsíc od neskonalé katastrofy. Bylo mi hrozně, přímo příšerně. Byt jsem opustil jen zřídkakdy, paní Wilsonové jsem vždy jen volal, abych se omluvil, že nedorazím, pokaždé z jiného důvodu. Cítil jsem se děsně za svou bídnou existenci. Bylo na čase někam vypadnout.
Policie dělala děsné haló s faktem, že našli očité svědky, nicméně šlo o bandu feťáků, kteří se v inkriminovaný čas nacházeli opodál. A já se tak bál. Zbytečné. Plakal jsem na špatném hrobě.
Chyběli mi přátelé; žádně jsem nikdy moc neměl, ale teď jsem si už myslel, že jsem ho našel, v Ashtonovi, ale opak byl pravdou a z přítele se vyklubala krysa, nechutný stalker, který mě našel, namočil do sraček a utekl. Díky němu teď čelím sebevražedné akci.
Sebral jsem odvahu, pár desítek dolarů a vyrazil do jednoho podniku na Lily Street. Doufal jsem, že nenarazím na nikoho, kdo by mě opět vyvedl z míry.
Bylo tam strašně moc lidí. Cítil jsem se tam nepříjemně, ale dělal jsem něco pro sebe. Chtěl jsem se snad poprvé v životě socializovat, být součástí společnosti, ale hlavně jsem si chtěl vylejt mozek z hlavy.
Okolím se linul pach kouře, světla blikala až nepříjemně, epileptik by z tohoto místa měl instantní záchvat. Nicméně já nebyl až tolik zainterestován do prostředí, spíš jako do tekutiny, kterou přede mě právě položil barman v průsvitné skleničce. Tím to tak nějak začalo.
Seděl jsem celou dobu na baru a kopal do sebe panáky. Cítil jsem, že mám dost. Najednou jsem cítil něčí dotyk na mých zádech.
"Čau fešáku, nezatancujem si?" culila se na mě roztomilá blondýnka. Bylo mi jí až skoro líto, že jsem ji teď musel odkopnout. Tak jsem vyměkl, že jsem nakonec jejímu přání vyhověl. V podnapilém stavu jsem si aktivitu dokonce i celkem užíval a děvče vypadalo nadšeně. Ale ne. Nechci jí dělat plané naděje. Měl bych ji co nejdřív obeznámit s okolnostmi.
Akorát tu byl jeden problém a sice že moje přemýšlení ač rozumné, bylo zablokováno a místo přetrhnutí zatím tenké nitky její idey sblížení se mnou jsem na ni promluvil znovu, s úplně jinou větou.
"Smím tě pozvat na drink?" usmál jsem se na ni, byl jsem tak šíleně zoufalý a tak strašně jsem si potřeboval s někým pokecat. Ona byla perfektní příležitost.
Souhlasila a o chvilku později jsme spolu seděli na dvou pohodlných křesílkách, dělil nás akorát malý dřevěný stolek s našimi nápoji.
"Michael." podal jsem ji ruku a opět se vřele zaculil. Potřásla si se mnou a stejně stroze jako já odvětila: "Emily."
"Ty jsi odtud? Nikdy jsem tě tu snad neviděla."
"Já.. ano, jsem. Ale ve městě se moc nepohybuju. A například tady jsem dneska úplně poprvý." rozesmál jsem se. Tvářila se, jako kdyby ji opravdu zajímalo, co říkám! Neznám tohle a je to dost hustý.
"Poprvý? To je škoda, je to tu fajn, jsem tu skoro každý pátek. A ty jsi přišel sám?"
"Vlastně ano." bál jsem se, jak bude reagovat, jestli vůbec bude. Čekal jsem, že nastane to trapné ticho že nebude způsob, jak v konverzaci pokračovat dál a já uvíznu zpátky v té nechutné samotě.
"Takže ty jsi samotář žijící v pozadí, co se přišel socializovat, chápu to správně?"
"Naprosto." přikývl jsem a chvíli na to jsme si ťukli skleničkami.
Kecali jsme spolu opravdu dlouho, to, co se původně jevilo jako hloupé barové seznámení,se nakonec vyvrbilo v docela příjemně strávený čas. Začínal jsem být pořádně opilý.
"Počkáš tu chvilku?" optala se mě mile, "jen si na chvíli odskočím." každou větu vždy doplnila tím přátelským úšklebkem.
"Bez problému." nemotorně jsem máchl rukou, motal se mi jazyk, ale i tak jsem, myslím, ve výslovnosti docela obstál. Zůstal jsem tedy na svém místě a Emily si odběhla.
Pozoroval jsem ty pomatené tance opilých lidí a představoval jsem si sám sebe, jak tam stojím mezi nimi a motám se jak uzel. Smál jsem se téhle iluzi. Takže víceméně jsem byl za debila já, protože jsem seděl sám v rohu místnosti, vedle mě prázdné křeslo a já se hlasitě tlemil. Blbeček Clifford, prostě. Alespoň jsem si večer opravdu užíval.
A pak jsem ho zahlédl. Stál u baru a objednával si pití. Byl pořád stejně vysoký a pořád stejně krásný. Barevná světla mu nahodile osvěcovala tvář. I za svitu toho nejodpornějšího odstínu žluté vypadal dobře. Prosím, jen, ať si mě nevšimne.
Zajímavé, jak člověk rychle vystřízliví, jakmile se něco takového semele. Nebo vlastně ne. Prostě jsem dělal to, co bych dělal za jakéhokoli stavu- seděl jsem mlčky daleko od něj a doufal, že ho něco nepřiměje podívat se mým směrem. Jako naschvál se ale asi jen na zlomek sekundy otočil a hned mě spatřil. A do prdele.
"M-Michaele?" houkl na mě a snažil se mě neztratit ze zorného pole, avšak to byl docela těžký úkol, kolem něj se furt motala spousta lidí. Uhýbal se jim tak dlouho, až se nakonec cesta uvolnila a vedla přímo ke mně.
"Co ty tu proboha děláš?" posadil se na křeslo, které předtím obsadila Emily, jako kdybych ho tam snad chtěl.
"Co ty tady děláš?" chtěl jsem mu dát najevo svůj nezájem, jako prostředek jsem použil tón hlasu.
"Hledám štětky," naprosto sebejistě prohlásil a pokrčil u toho rameny.
"Nemáš bejt náhodou teplej?"
"Nejsou pro mě." zasmál se, já jsem svůj obličej ponechal se stejným výrazem- znechuceným.
"Pořád tě nenávidím." poukázal jsem na zjevně ne dost evidentní fakt a Ashovi náhle úsměv z tváře zmizel.
"Omlouvám se." sklopil zahanbeně hlavu. Nezajímalo mě to.
"Mohl bys prosím vypadnout?" cedil jsem skrz zuby, "dokud jsi nepřišel, docela jsem se bavil."
Jako na zavolanou mezi nás najednou vtrhla Emily.
__________________________________________
tak to se vyvinulo úplně jinak, než jsem původně plánovala, lol
každopádně CS GUYS
doufám, že jste si dílek užili♥♥
zatím se mějte hezky
danke, vaše elíí xx
