Byl jsem téměř zcela přesvědčený o tom, že kdybych se teď vrátil zpátky na tu křižovatku, Lucas by tam pořád stál a pořád nevěřícně civěl. Evidentně jsem byl jediný člověk z branže, který v něm našel dobro. Má ho v sobě, cítím to. Je uvnitř citlivý s děsně zranitelný, jen to v něm probudit nebude lehké.
Jenže už jsem přicházel ke svému "domovu", a to je docela trefná připomínka, neboť před tím mým "domovem" seděl můj další "domov".
"Víš, ta věc, co máš v kapse, tak ta původně sloužila k jednodušší komunikaci mezi lidmi," zaculil se na mě ten anděl, miloval jsem ten jeho sarkasmus.
"Promiň, měl jsem vyplý vyzvánění," upřímně jsem se omluvil.
"Radši si ke mně sedni a řekni mi, cos ode mě potřeboval. Víš, pokoušet se mi dovolat v osm ráno není úplně nejmoudřejší."
"Potřeboval jsem kohokoli, tak jsem zavolal Ashtona."
"A ten přijel?"
"Jo."
Dosedl jsem tedy k ní na chladné schody u vchodu budovy a zapálil si.
"Dostal jsem od něj další nabídku," oznámil jsme bezostyšně, chtěla, abych jí všechno říkal, tak jsem s tím taky začal.
"Doufám, že nemáš v plánu-"
"Tuhle zakázku splnit nemůžu ani náhodou," zastavil jsem ji, než stihla doříct to svoje, "tentokrát do toho už tahá emoce, a to je zlý."
"O koho jde?"
"To ti nemůžu říct, Em."
"Michaele neser mě. Chci ti pomoct."
"S tímhle mi stejně nijak nepomůžeš," zasmál jsem se, protože mi zrovna hlavou problikla vize toho, jak Em vtrhne do domu plnýho Houstonskejch mafiánů s kulometem, všechny vystřílí a opravdu mi tak vše usnadní.
"Dobře," smířeně oddychla a potáhla si.
Následovala chvilka ticha. Nebylo to ale takové to trapné ticho, ale spíš něco jako ticho ve stylu není vůbec třeba nic říkat. Ale i tak jsem to musel přerušit.
"Hej, mám nápad," letmě jsem do ní šťouchl a koukl se jí přímo do očí.
"Poslouchám," pohled mi opětovala s vlídně se usmála.
"Dneska přespíš u mě. Uděláme si fajn večer, nějaký filmy, jídlo, něco můžem i popít,... co ty na to?"
"To zní skvěle," zašklebila se, pak se přisunula blíž ke mně a položila mi hlavu na rameno. Jo, domov.
Dokouřili jsme naše zabijáky a šli ke mně do bytu. Styděl jsem se, že jsem ji přivedl do takového bordelu, mohl jsem si to uvědomit asi dřív.
"Ty, Em, počkala bys prosímtě venku za dveřma? Jen si tady uklidim ten mrdník a hned se ti budu věnovat, dej mi tak hodinu, možná dvě, ještě se mi do toho nějak úplně nechce."
Jo, tak asi nějak tak by se to stát mohlo, ale už bylo příliš pozdě, ocitla se vevnitř.
"Bude ti vadit, když ti tady trochu poklidím?" rýpla si do mě téměř neznatelně.
"Jo, bude, uklidím to sám."
"Nemyslíš si snad, že tvá homosexualita tě dělá lepším uklizečem než nás, ženy, že ne?"
"Ty jsi dneska snídala vtipnou kaši?"
"Ne, vafle."
"Tak si vezmi tohle a makej," hodil jsem po ní hadr a uvelebil se ve svém křesle.
"To má bejt vtip?" věnovala mi vyčítavý pohled a já se jí jen smál.
"Ne, chtěla jsi uklidit, tak uklízej. Pustim si fočus," chňapl jsem po ovladači a zapl televizi. Líbilo se mi si z ní dělat srandu, protože narozdíl od některých jiných méně inteligentních individuí tenhle můj humor chápala, smála se mu společně se mnou a nebrala nic z toho, co řeknu, vážně.
Po nedlouhé chvilce jsem ji tedy začal pomáhat, to, co by mi normálně trvalo dát do pořádku hodinu, mi s ní trvalo tak 10 minut. Pecka.
"Objednám pizzu, jakou si dáš?" zavolala na mě z kuchyně, po otevření mé ledničky totiž zjistila, že nic jiného nám moc nezbývá, pokud bychom ovšem nechtěli trávit celou noc s prázdnými kručícími žaludky.
"Něco mi vyber, jím všechno," dorazil jsem za ní a plácnul ji po zadku. Páni, začínám se chovat jak heterák, haha.
"Tohle nedělej nebo ti na tu pizzu nechám nasypat koňskej trus," prdelní gesto mi opětovala a zasmála se.
"Stejně bych to snědl," pokrčil jsem rameny.
"Jo? A o co, že ne?"
"Sázka?"
"No problemo."
"Víš, Emily, v tý pizzošce by ti stejně povolili maximálně holubí hovna. Koně jsou už moc velkej kalibr," podotkl jsem, velmi záživná konverzace.
"Máš pravdu, kašlem na to," uznale pokývala hlavou.
"Hele, co když skočím pro nějaký to pití na benzínku? Je to kousek,"
"Hlavně se vrať živej a zkus se s nikým neporvat, děkuju."
"Neboj, budu hned zpátky," úsměvem jsem jí chtěl naznačit, že mi to má věřit a že udělám všechno, co bude v mých silách, abych to dodržel.
"A taky si zapni vyzvánění, kdybych ti třeba chtěla něco říct."
"Klid, mami," kousavě jsem zasouhlasil a ještě jsem před ní ten telefon vytáhl a ujistil ji, že vyzvánění mám zapnuté. Mohl jsem vyrazit.
Normálně bych si člověka, kterého znám pár týdnů, nenechal samotného v bytě, kde se ve mně tak náhle zrodila ta důvěra k lidem? Svých časů jsem měl problém vůbec vyjít z domu, abych se náhodou s nějakou takovou existencí, jako je právě člověk, nesetkal.
Cesta mi opravdu trvala jen chvilku, během čtvrt hodiny jsem dorazil na místo. Tolik chlastu. Jak z toho má člověk sakra něco vybrat?
Vsadil jsem na jistotku, vzal jednu kolu, flašku vína a nějakou whiskey, taky pár pytlíčků brambůrků a dvě krabičky Camelek. Páni, to jsem to teda ale pěkně nakoupil.
Město už bylo kompletně ponořené do tmy, bylo to celkem strašidelné, když si to teď tak uvědomím, po cestě zpátky jsem snad každou minutu kontroloval mobil, jestli se po mně náhodou bloncka neshání. Ale nesháněla.
Možná to ani nebylo proto, že bych se snažil dodržet svůj slib o přeživším příchodu domu, ale proto, abych zahnal svůj až přehnaný strach a pokud by se mi opravdu ozvala, měl bych lepší pocit už jen z toho, mohl bych jí hned zavolat zpátky, říct jí, že jsem v cajku a volat s ní takhle až do doby, kdy bych jí řekl: "Hej, pojď mi otevřít dveře od bytu, ruce mám plný a sotva jsem se dostal už jenom do baráku."
Ale nebylo tomu tak a já byl tedy nucen jít temným městečkem zcela sám a nejistý; přeci jen- jsem teď pro tyhle Houstonské cápky lovnou zvěří.
______________________________
booya
dneska nebudu moc výřečná
díl je o hovně meh
nevadí, snad se líbil i tak
co si myslíte, že se stane po cestě domu?:---)) třeba nic, lol
tak jo, žijte blaze a užívejte prázdniny
danke, vaše elíí xx
