"Kde ses tu vůbec vzal? Jak jsi přišel do mýho života?" vydechl blonďák spolu s kouřem tuto otázku.
"Ty sám bys to měl vědět líp, než já," namítl jsem a letmě do něj loktem šťouchl. Pořád jsme seděli na té lavičce na dětském hřišti.
"Takovouhle informaci v záznamech opravdu nemám," zasmál se upřímně. Tenhle jeho smích ve mě zanechává takovou salvu emocí...
"V tom případě asi není odpověď. Navíc- to já bych se měl ptát, já jsem nějakým záhadným způsobem přišel na tebe."
"Asi jsme si souzený," pokrčil rameny. Tohle teď vážně řekl? Rozteču se. Následovala ta chvíle ticha, abychom oba tuhle informaci vstřebali a ačkoliv jsme oba mohli protestovat, jak jsme chtěli- byl to holý fakt.
"Ze začátku jsem tě nemohl vystát," zašklebil jsem se nad tímto doznáním a kroutil u toho pochybovačně hlavou.
"Fakt? Já myslel, že to byla láska na první pohled," moment, byla?
"Však přece nemáme nic," nedalo mi to a opět jsem do něj ryl ohledně našeho z našich posledních setkání.
"Promiň. Nevím, co jsem si myslel," náhle zesmutněl. Ne, to jsem nechtěl.
"Přestaň se mi omlouvat," řekl jsem mu a u toho s ním navázal jeden z těch dalších upřímných, hlubokých očních kontaktů, ze kterých se jen tak dostat nechcete, "o nic nejde."
"Pořád tomu nevěřím," přestal s intonací v hlase, to znamenalo, že už se soustředí jen na ten pohled, co mi zrovna věnuje, což mi lichotí.
"Čemu?"
"Nám. Děješ se mi, Michaele? Je tohle opravdový?"
"Děje se to." jo, opravdu se to děje, taky tomu nevěřím, ale zbožňuju to.
Bílé světlo měsíce dopadalo na jeho bledou tvář, jemný vánek si pohrával s jeho vlasy a já- já byl beznadějně zamilován. Nemohl jsem se na něj přestat dívat, ty jeho oči byly jako domov. Tenhle typ ohně jsem opravdu dlouho nezažil. Přesvědčoval jsem sám sebe, zda je tohle skutečnost a doufal, že se nespálím. Po okolí se opět rozlilo ticho. Můj terč soustředění byl opět jenom on.
Políbil jsem ho. Nevím, jestli u nás bude zvykem se už navždy líbat na ošuntělých lavičkách, ale pokud to bude znamenat, že ty jeho rty budu moct cítit, vysedím do té lavičky klidně díru. Udělal jsem to rychle, dřív, než mi moje hlava začne říkat, že to vlastně dělat nemám a že i přes veškeré dosavadní události bych si s tím hochem neměl dělat naděje. Oběma rukama jsem ho chytil za jeho tváře, abych ho u sebe mohl mít co nejblíž co nejdřív. Jeho až instantní reakcí bylo obmotání jeho dlouhatánských paží kolem mého krku, což mohlo mojí hlavě zřejmě dosti naznačit, že to naději má.
Odlepili jsme se od sebe po několika vteřinách a pokračovali v té snad nekonečné výměně pohledů, vděčných za to, že jsme si přišli do života. Usmál se. Usmál. Je možné, že já, Michael Clifford, jsem opravdu něčí důvod k úsměvu? Tomu nevěřím. Tak těžce tohle pobírám.
Dobu se takhle šklebil a nakonec přetrhl oční kontakt pohledem do strany, jazykem si zevnitř přejížděl po rtu a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Myšlenky zřejmě zase velmi rychle utnul, když nad nimi sám pokrčil rameny a vrhl se zpátky po mně.
**
"Neodpověděl jsi mi na otázku," podotkl Lucas, když típal dnešní naši poslední společnou cigaretu opět u mě před domem.
