"Upřímně jsem nečekal, že bys mě chtěl ještě vidět," uchechtl jsem se, když jsem spatřil dlouhána před svým vchodem. Jemu ale do smíchu zjevně moc nebylo.
"Projdeme se?" zeptal se tónem, jako kdyby už na ničem nezáleželo. Rozhodli jsme se vydat dál do ulice.
"Tak už jsi vymyslel, jak to uděláš?" zeptal se po chvilce ticha, stále nezaujatý.
"Ve skutečnosti jo," přikývl jsem a opět se sám pro sebe usmál. Měl jsem radost, že jsem byl schopný se nakonec vyhoupnout nad věc.
"Zbraň?" pronesl skoro šeptem, zněl tak smířeně, děsilo mě to.
"Nikdo umírat nebude, Lucasi."
Přišli jsme k dětskému hřišti kousek od mé bytovky. Jednu stranu má obestavěnou kamennou stěnou, není o moc vyšší, než já. Lucas mě k ní při příchodu tvrdě přirazil a chytil mě pod krkem.
"Tak poslouchej, tu flashku mi okamžitě vrátíš. Nestojím o žádný další zkurvený problémy, víš, snažim se jich právě zbavit," spustil. Já mu na to nic říct nemohl; lapal jsem po dechu.
"Kdo ti o ní řekl? Hm?" hleděl mi u toho do očí, nabraly podivný tmavý odstín a já po dlouhé době z tohodle klučiny dostal zase strach.
"P-přestaň," snažil jsem se ze sebe vysoukat alespoň jedno tohle slovo, jeho stisk byl tak pevný a mě to bolelo. Povolil, pustil mě, ale chytil mě znovu, tentokrát za ramena a stále mě držel u zídky.
"Tak kdo?!" zařval.
"Neřeknu ti to, dokud se nezačneš chovat-" tady jsem se musel ještě vykašlat z předchozí eskapády -"normálně.
"Jo? A co je podle tebe normální? Slídit po cizím baráku, hrabat se v naprosto cizích věcech, pídit se po něčem, co jde úplně mimo tebe? Jsi takovej sráč, Clifforde."
ah, kdybys mě takhle přiraženýho ke zdi spíš líbal, než mlel tyhle sračky...
"Jde mi kurva o tvůj život!"
"Přestaň s tímhle! Přestaň!" najednou pustil obě moje ramena a ruce si spojil za hlavou, poodešel pár kroků ode mě a vypadalo to, že panikaří.
"S čím? Se starostlivostí o tebe? Promiň mi to, mně na tobě totiž záleží." přiznal jsem už po několikáté.
"Jo! Nedělej to!" has mu začínal přeskakovat, bylo to vcelku roztomilé.
"Proč sakra?" nechápal jsem ho.
"Děláš mi to tak těžký," pravil s vytřeštěnýma očima, které se po vyřknutí věty zalily slzami. Posadil se na nedalekou lavičku a já ho následoval. Místo sezení jsem ale zůstal stát před ním.
"Snažím se ti pomoct, ne ti přitěžovat."
"Nemůžu v klidu zdechnout, teď už prostě zas ne. Nemůžu tě tady nechat. To je to. Chováš se ke mně takhle, mezitím co já se snažím od všeho odprostit, abych měl už kurva pokoj," vykládal, při poslední části věty si zabořil hlavu do dlaní, vypadalo to že se snad rozplakal.
"Jak jsem řekl, záleží mi na tobě, Lucasi, a opravdu mě mrzí, jestli ti to dělá potíže," klekl jsem si k němu a snažil se situaci urovnat.
"Mně- mně na tobě taky, Michaele. Proto jsi mi všechno posral," ve finále se svému výroku zasmál. Chvíli jen tak vzlykal a pak zase spustil: "Důvod, proč jsem se k tobě choval jako hajzl je, aby tě to nebolelo, až odejdu a ty na mě takhle? Pošlu tě do prdele na tisíc různejch způsobů a ty riskuješ vlastní život, abys zachránil ten můj? Jak mám zůstat klidnej?! Jak tě tu teď můžu nechat?"
Nechal mě absolutně beze slov. Nevěděl jsem, co mám říct, zaskočil mě. Jediná adekvátní reakce, co mě v tu chvíli napadla, bylo sednout si vedle něj a roztáhnout ruce na znamení, že mě má obejmout.
"To neudělám," pronesl zasekaně mezi dalším popotahováním.
"Dělej," doslova jsem mu to přikázal a zamračil se u toho na něj. Stále protestoval, tak jsem ho chytil co nejpevněji a čekal, až se přestane cukat. Povedlo se. V momentě, kdy jeho svaly povolily propadl ještě většímu breku a mně ho bylo neskonale líto. Hladil jsem ho po vlasech a nasával jeho vůni. Kéž by tohle byla má denní rutina. Ta vůně, ne jeho pláč. Divil jsem se, že to nejsem já, kdo má mental breakdown a upřímně mi to dodávalo na sebevědomí.
"Já nechci umřít, Mikey," ozvalo se tlumeně z mého ramene. Zachvěl jsem se v momentě, kdy tak vyslovil moje jméno.
"Já vím, že ne. A já nedopustím, aby se to stalo, slibuju." odtáhl jsem si ho nepatrně dál od sebe, abych se mu při slibu mohl koukat do očí, ty teď vypadaly tak ustaraně, jako by nesly tíhu celého světa.
"Udělám kopii a donesu ji zítra Ashtonovi. Ať mi ten zkurvysyn políbí prdel."
"Dobře," smrkl blonďák a znovu se zavrtal do mé náruče.
Nějakou další chvíli jsme tam jen mlčky seděli a mně najednou vše přišlo zase tak podivně v pořádku. Cítil jsem se šťastně. Kdo by to byl řekl, že z nerda se vyklube chladnokrevnej hajzl a z toho zase taková cíťa? Evidentně má spoustu vnitřních sporů. Ale kdo z nás ne?
"Takže jsem nebyl ve správnou chvíli na správným místě?" nedalo mi to a musel jsem se ho rýpavě otázat. Zvednul se, otřel si slzy a nasadil zase ten sebevědomý výraz. Nebo se o to alespoň s tím ubuleným ksichtem pokoušel.
"Byl," pověděl najednou prostě, usmál se u toho, "právě teď."
"Omlouvám se, že jsem se k tobě choval jak hajzl, nevím pořádně, co mám dělat, pere se to ve mně," tvářil se zahanbeně.
"Všiml jsem si. Ale netrap se tím, je to v pohodě. Zítra společně pošleme toho zmetka do prdele."
Naše pohledy se znovu střetly. Následovala ta stejná chvíle jako onehdy na té lavičce u nás za domem. Celý svět zmizel a já se soustředil jen na něj. Je tak nádherný. Opravdu. Nedokázal jsem vnímat nic, než ten kroužek ve rtu, ty rozcuchané vlasy, ty modré, tak modré oči, už nebyly plné zlosti, ale zářila v nich naděje. To, jak se na mě díval nazpátek, mě přivádělo do rozpaků, chtěl jsem ho políbit, ale nevěděl jsem, jestli je to vhodné. Já se fakt zamiloval.
"Michaele děkuju ti za všechno," vydechl a stále nepřerušil náš oční kontakt.
"Já děkuju tobě," opáčil jsem a věnoval mu jeden upřímný úsměv.
"Proboha za co?" zvedl obočí a roztomiloušky se zaculil.
"Přivedl jsi mě zpátky k životu," přiznal jsem trochu nesměle.
"Jo, to ty mě taky."
_______________________
boomclap
jsem řikala, že další kapitola bude brzo, hhh
no nic, voty, komenty, vždyť to znáte
a přeju Karince dobrou noc <3
Danke, vaše elíí xx
