Po cestě z ranního nákupu se mi do hlavy vsunula až podezřelá myšlenka; rád bych si zaběhal. A tak jsem po příchodu domu jen dal jídlo do lednice, cigarety nechal na stole (to bylo hodně divné jitro) a vyrazil zpět do města. Rozhodl jsem se pro začátek jenom oběhnout tak dva bloky. Bylo zvláštní vidět ranní Houston. Tolik tváří, které jsem neviděl, tolik osudů, ve kterých nejsem (zatím) zapleten.
Po doběhnutí mé primární trasy jsem usoudil, že bych možná snesl i víc. Ovšem potřeboval jsem se prodýchat, kuřácké plíce neutáhl tolik jako zbytek těla.
Když jsem se rozeběhl podruhé, na chvíli jsem naprosto vypnul a ani nevnímal, kam běžím. Najednou jsem se "probral" uprostřed ulice Keyston, ohlížel jsem se a tak trochu nevěděl, kde to jsem. Otočil jsem se, že se vrátím stejnou cestou, jak jsem přišel, ale to bylo složité. Ztratil jsem se.
Všechny ty malé uličky lemované nízkými domy s černými střechami mi už solidně pletly hlavu; vypadaly úplně stejně. Volal jsem Emily, ta spala. Bylo mi to jasné, ale aspoň jsem to zkusil. Nebo nevím, třeba nespala, ale zkrátka mi to nebrala a hodiny ukazovaly teprve 8 hodin ráno, což na mé sluníčko bylo ještě dost brzo. Nevěděl jsem, co dělat dál, a co hůř; krabička mých antistresových tyčinek ležela několik kilometrů daleko.
Co jsem měl dělat dál? Jala se mě panika, takže jsem nebyl schopný racionálně uvažovat. To poslední, co mě napadlo byl -ach ano, profackoval bych se- Ashton.
Ani jsem nemusel dlouho čekat, za malou chvilku už jsem se ocitl uprostřed konverzace s osobou, která mě miluje a zároveň mi tak ubližuje.
"A kde že teda jsi?" chlapík zněl tak mile a ochotně, to u něj nebývá zvykem.
"Keyston street, víš, kde to je?"
"Jojo, dej mi deset minut, možná trochu víc, ještě musím něco dořešit."
"V pohodě, hlavně přivez cigára."
"Neboj, ty bych od sebe nikdy dál jak 2 metry nenechal."
Zasmáli jsme se a hovor ukončili. Byl jsem spasen a pln očekávání, co se bude asi dít, až se my dva setkáme. Myslím, že k tomu naposledy došlo v ten večer, kdy jsem se seznámil s Emily, kdy mi na záchodcích prozradil, že mu na mě záleží, kdy jsem mu dal košem.
Co slíbil, to dodržel a opravdu se během pouhých pár minut zjevil u mě v tom jeho velkém černém autě. Vystoupil a pobídl mě, abychom si spolu sedli na obrubník.
Nabídl mi ranní dávku dehtu do plic a já ji ochotně přijal. Dlouze jsem si potáhl a spokojeně vydechl.
"Co tě to proboha napadlo?" s tím ďolíčkovým úsměvem se na mě otočil a s upřímným údivem se zeptal.
"Konkretizuj." sice pro mě udělal dobrý skutek, ale i tak jsem nemínil se mu opět nějak otevřít, takže jsem se snažil být stručný, odpovídat jednoslovně a nijak tohle nezveličovat, abych to měl rychle za sebou.
"Odkdy sakra běháš?" on se mi vyloženě vysmíval.
"Já.. jsem se ráno prostě nudil."
"Napadá mě tak milion lepších věcí, co se daj dělat, a ty sis vybral běhání? To snad není možný." pochybovačně kroutil hlavou a stále si udržoval ten svůj typický úšklebek.
"Drž hubu," loktem jsem do něj šťouchl a projednou se zasmál s ním.
"Doufám, že ti nebude vadit, když tě domu hodím autem," zase si do mě rýpl, tohle nesnáším.
"Proto jsi tady," jen jsem pokrčil rameny.
Odhodili jsme nedopalky a zamířili si to do auta. Nasedli jsme, připoutali se a vyjeli.
"Už jsi snídal?" optal se mě kudrnáč znovu, když z příhrádky vytahoval ty jeho sluneční brýle, slunce začínalo pálit.
"Co myslíš, Sherlocku?" zamračil jsem se a ani se neopovažoval na něj otočit nebo tak.
"Výborně, tak tě zvu někam na jídlo," oznámil mi suverénně. Už se z něj zase stával ten starý dobrý Ashton Irwin.
"Ne," založil jsem ruce na prsou a nesouhlasil s jeho nabídkou. Kdy se ten kluk naučí, že já zkrátka nebudu skákat, jak on píská?
"Přestaň s tímhle." na chvíli na mě pohlédl, ale pak se zase otočil zpátky, aby mohl sledovat vozovku.
"Já? Já mám přestat? A s čím jako? S odporem k tobě? To v plánu nemám, omluv mě." zakroutil jsem hlavou, začínal mě zase pěkně srát.
"Zklidni se laskavě," najednou mluvil hrubě, jeho nálada se přeměnila na takového toho drsného mafiána (bavím se se schizofrenikem?), "nikdo ti nic nedělá a ty se zas chováš jako kretén. Jde jen o pitomou snídani."
Tak tahle věta mi poněkud shodila hřebínek, nandal mi to, měl pravdu a to já trávím dost těžce.
"Tak co?" zastavili jsme na semaforech a on mi tak mohl věnovat ten tázavý pohled.
"Fajn," zahanbeně jsem sklopil hlavu, cítil jsem se jako syn, co byl právě pokárán svým otcem a nakonec se snídaním zdarma souhlasil.
**
"Mohli bychom oba," než větu Ashton dokončil, dal si do pusy sousto, a tedy pokračoval s plnou pusou, "přestat bát tak tvrdohlaví a normálně spolu vycházet?"
"Já bych rád, Ashtone," opáčil jsem, když jsem naopak své sousto dojedl, "ale jakmile se o to pokusím, vždy nasadíš na tu svoji klasickou vlnu."
"Jakou sakra vlnu?" jak nechápal, tak u toho těžce polkl.
"Vlnu příkazů a nařizování a já to poslouchat nehodlám."
"Michaele poslyš," nechal všeho jídla a spojil ruce na stole, "kdybys mě kdysi tak neuchvátil, byl bys buď už dávno mrtvej, nebo v pěknejch sračkách."
"V těch jsem už teď," zasmál jsem se a usrkl ze svého šálku kafe.
"Tak to jsem jakože přeslechl."
"Ne, slyšel jsi mě moc dobře. A můžeš za to ty."
"Věř mi, chlapče, mohl bys na tom být mnohem, mnohem hůř."
"Nelíbí se mi, že si jen tak přijdeš do mýho života a začneš mi přikazovat, jak ho žít."
"Ale zavinil sis to sám, pokud vím."
"Hele, moje koníčky nech na pokoji," ztišil jsem se, abych nepřišel v místnosti ve zřetel, "to bylo moje rozhodnutí. To tys ses tak debilně nachomýtl u tý stodoly."
"Jo, to se ti povedlo."
"Zmlkni."
"Potřebuju tě, Michaele."
____________________________________
docela se stydím
byla to doba, co?
pardon:DD
anyways tady je další chapter, snad se líbil
pokusim se trochu oželit ležení v posteli a věnovat se flames víc
za každej vote i koment budu vděčná:)
to je ode mě vše, zatím páčko
danke, vaše elíí xx
