Probudil jsem se uprostřed noci, bytem panovalo poklidné ticho, tma zalévala každý kout místnosti. Emily u mě přespala, v momentu mého probuzení ležela zmáčklá vedle mě na posteli, rozkošně podřimovala a já byl rád, že se alespoň na malý moment dostala z toho všeho stresu, který jsem jí přinesl. Pohladil jsem ji po vlasech a pro sebe se usmál.
Věděl jsem, že už neusnu, byly asi 4 ráno, v televizi by určitě nic nedávali, a tak jsem si jen otevřel okno v jídelně a zapálil si cigaretu.
Musím to říct Lucasovi, jenže jak? Jak mu mám oznámit, že musí zemřít. Nedopustím to, co mám dělat? Byl jsem tak zmatený a nešťastný.
Ačkoliv jsem se hodně dlouho cukal, nakonec jsem tu půl hodiny rozepsanou SMSku odeslal.
Od: Michael
4:12
Spis?
Debilnější otázku jsem položit nemohl, opravdu. Po dokouření jsem si šel dát do koupelny krátkou sprchu, polekal jsem se dokonce vlastního odrazu v zrcadle. Musím ale uznat, že mě to dost probralo. Vrátil jsem se zpět a šel zkontrolovat Em, jestli stále spí. A spala. Sedl jsem si zpátky na rozvrzanou židli u jídelního stolku a vzal do ruky mobil.
Od: Lucas
4:19
Ne.
Odpověděl. Usmál jsem se nad myšlenkou, že mě ani teď nenechává ve štychu, a to o tom vlastně neví.
Od: Michael
4:24
Doufam, ze jsem te nevzbudil
Co mám vůbec teď v plánu? Proč prostě Ash nemůže zabít mě? Jenže kdyby to udělal, stále by tu byl risk životů dalších lidí mně blízkých. Neměl bych klidný posmrtný život.
Od: Lucas
4:25
Vsak rikam ze nespim. Prijd, babca zarezava
Byl vtipný. Bál jsem se s ním sejít, ale co už. Pro případ, že by se Emily probudila dřív, než se vrátím (čemuž jsem nevěřil), jsem ji napsal vzkaz na papírek a přilepil ho ke stěně u postele, aby ho měla na očích hned ze začátku a já ji tak připravil o zbytečný strach navíc. Vyrazil jsem jen s mobilem a cigaretami, a za malou chvíli jsem už seděl u Wilsonovic bungalovu.
"Kde ses tak dlouho toulal?" přivítal mě hned otázkou. Vypadal nádherně. Nevyspale, ale nádherně.
"To kdybych věděl," povzdechl jsem, vytáhl z kapsy krabičku a zapálil si, "dáš si?"
"Proč ne," pokrčil rameny a nabídl si.
"Michaele, poslední dobou jsem dost přemýšlel a-"
"Než cokoliv řekneš, musím ti něco říct," přerušil jsem ho. Tep se mi zvýšil, rozklepaly se mi ruce, ale nebylo zbytí. Musím mu to říct hned.
"Já myslím, že teď bych měl mluvit já," podotkl s tak nevinným úsměvem, bylo mi ho neskonale líto.
"Lucasi poslouchej mě, prosím," z mého teď už rozklepaného hlasu poznal, že něco nehraje. Pokyvem hlavy mi naznačil, ať spustím.
"Em je zpátky u mě," začal jsem relativně dobrou zprávou, "ale dost možná zas dlouho nebude."
"Jak to myslíš?"
"Dostal jsem ultimátum," vydechl jsem kouř z posledního potahu z cigarety a nedopalek típl vedle mě, "ty, nebo Emily."
Luke hlasitě polkl.
"A co mám dělat?" zeptal se mě, jako kdybych snad měl znát odpověď.
"Já nevím, Luku, fakt nevím."
"A co, každej tam jednou musíme," pronesl najednou tak klidně a smířeně.
"Nevěřím, že jsi tohle řekl!" praštil jsem ho do ramene.
"Nic mě tu nedrží," lhostejným, ale zároveň upřímným pohledem na mě upřel zrak.
"Nedrží? Můžu tě teď chytnout za ruku a držet tě klidně ještě 200 let, jen abys tohle už nikdy nemohl říct," upřímný pohled jsem mu opětoval a symbolicky ho za ruku chytl. On jen povzdechl.
"Co jsme, Michaele? Kdo jsme? Sedíme na terase naprosto nevinné ženy, o kterou jsme se nikdy ani jeden nezajímal, ale oba ji potřebujeme ke svému fungování, máme na svědomí životy lidí, tolik průserů, z nichž už se nikdy nevyhrabem, naše existence na tomhle světě jsou tak zbytečný, ba i akorát na škodu."
"Není pozdě na to, obrátit věci k lepšímu," odpověděl jsem prostě.
"Není, jak věci zlepšit, jsme vyřízený."
"Lucasi jemu tě nedám, opravdu ne," na důraz jsem mu zmáčkl ruku, za kterou jsem ho držel.
"Proč to děláš? Zachraň aspoň sebe a Em, na který ti záleží."
"Ty si myslíš, že na tobě mi nezáleží?" tohle mě trochu urazilo. Neumím moc dávat najevo náklonnost, ale tady toho už myslím proběhlo dost na to, aby se téhle myšlenky zbavil.
"Uznej, nemáme pouto. Nemáme nic. Emily je pro tebe jako stvořená, drž se jí. To ona je ta tvá lepší budoucnost. Po mně za týden ani pes neštěkne."
"A se Samem jsi pouto měl?" to byla trochu nevhodná otázka.
"Myslel jsem si to," pousmál se, "ten kretén si zaslouží bejt mrtvej."
"Mrzí mě, že si myslíš, že my dva ho nemáme," přiznal jsem.
"Tohle by nefungovalo, Michaele, měl bys teď jít," vymkl se z mého sevření a vstal.
"Tak takhle to teď bude?" zvýšil jsem hlas, teď mě opravdu naštval, "Vysereš se na to? Odpískáš celej svůj život během vteřiny?"
"Přestaň řvát, vzbudíš babičku. Co sis myslel?"
"Nevím, ale evidentně jsem se spletl."
"Prostě mě už konečně kurva zabij ne?"
"Víš ty co? Možná to fakt udělám, když vidím, jak jsi lhostejnej ke všemu, co se ti přihodilo."
"K čemu všemu? Tobě snad přijde, že mám co ztratit? Prosil jsem tě o to už dřív, a ty furt nic neděláš!"
"A co já, Lucasi?" řekl jsem už skoro s brekem.
"Michaele, my dva, jsme se nikdy neměli setkat. Nikdy. Stalo se to, a podívej; jen samá spoušť, samý problémy." chodil dokola po zahrádce a máchal rukama.
"Já myslel, že po tom našem minulým setkání-"
"Ne, Michaele, byl jsem zlomenej. Byl jsi jen ve správnou chvíli na správným místě."
"Jsi ubohej hajzl," vydal jsem ze sebe.
"Já vím. Tak udělej, co musíš."
"Udělám."
____________________________________
hello
it's quarantine time
enjoy
danke, vaše elíí xx
