Měl jsem neskutečné sucho v ústech. Po výstřelech panovalo panelákem až podežrele poklidné ticho. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem polykat, nemohl jsem nic, ani udržet balanc, když pod mými zády zmizel prostor v podobě dřevěných dveří- na poslední chvíli jsem se stačil podepřít, abych se neskutálel na zem.
Rychle jsem zamrkal, abych se nějak dostal zpět do reality. Je teď Luke prostě mrtvý? Rovnou mě tu můžou zastřelit taky.
Otočil jsem se směrem do bytu a už jen pohled na kudrliny padlé na zemi mi přinesl první odpověď na jednu z mých mnoha otázek. Střelhbitě jsem se odlepil od země, ale stejně tak rychle mě popadl Josh. Čapnul mě zezadu takovým způsobem, že jsem se nemohl hnout.
Co se ale odehrávalo před očima nás obou byla scéna vyděšené blondýnky s vytřeštěnýma očima a tou samou zbraní v ruce. Tvář ji zaneřádilo několik drobných cákanců krve. Tupě na nás civěla, chvěla se jako listy stromu při poryvu větru a jistě neměla daleko od totálního psychického zhroucení. Právě zabila člověka.
Hlaveň zbraně byla ale k mému údivu zamířena na hlavu mého věznitele, zatímco mně byl věnován jen pouhý lítostivý pohled.
"Seber si ho a vypadni," procedila slečna tato slova skrz zuby a vypadala, že v tuhle chvíli by jeden život navíc už neušetřila.
Josh povolil, pustil mě a běžel do bytu. Vykřikl pár nadávek mířených na ni. A já se opět sesypal k zemi.
"Promiň mi to, Mikey," zašeptala ke mně tiše, ale upřímně. Já se nezmohl na víc, než na pláč.
Teď ale bylo na čase se vzchopit- nebyl jsem jedinou plačící osobou na pozemku. Bylo to na mně, abych dal věci do pořádku. Ostatně jako vždy.
A tak jsem opět vstal a přiběhl do svého bytu taky. Emily mi uvolnila cestu a pustila mě do dveří. Spatřil jsem panikařícího Joshe sedícího u polozdechlého Irwina. Koupil to do břicha. Jak mrzuté.
Chvíli tam kolem něj poskakoval, očividně netušil, co má dělat, takže to ještě musel být postřelený Ashton, kdo ho okřikl, aby ho odvezl pryč. Ačkoliv to bylo možná to poslední, co kdy řekl, neb u toho chraptěl a pomalu ani nedořekl to, co chtěl; neměl na to sílu. A Josh tomu tak udělal. Vybelhali se z mého příbytku, dlouhán sykající bolestí s trikem nasáklým krví a zhroucený bodyguard, držící ho polopatě kolem ramen.
Ocitli jsme se zde tak jen já, Lucas a pro mě už cizí děvče. Lucas seděl stále na pohovce, vzlykajíce tak, že nebyl skoro ani schopen se nadechnout. Hned po vyprovození těch dvou kreténů jsem přiběhl k němu a objal ho.
Samozřejmě se klepal taky, snažil jsem se ho uklidnit, ale marně, i nadále si vyřvával hlasivky v nekonečném breku, ovšem teď už snad jevil i známky jistého komfortu díky tomu, že se octl v mém náručí.
"Dlužím ti vysvětlení, co?" upřela na mě svůj zrak ona. Já jen souhlasně přikývl s výrazem vážně se mě na tohle ještě hodláš ptát?
"Já jsem nevěděla, že by to mohlo zajít až takhle daleko, Mikey!" rozplakala se taky. Kurva, přestaňte řvát, už je po všem. (ne, že bych před chvílí sám nevypadal stejně)
"Neříkej mi Mikey," utnul jsem ji hned ze začátku, byl jsem rozčílený. Aby ne.
"Mrzí mě to, nevím, co to mělo být."
"Máš z prdele kliku, že jsi zmáčkla spoušť ve správnou chvíli," podotkl jsem. Ano, v tomhle bych jí asi mohl být vděčný.
"Chtěla jsem ti dokázat, že jsem na tvojí straně!" vykřikla v návalu pláče.
"Teď bys měla jít. Já- já- nechci tě vidět, prostě vypadni. Budu uvažovat nad tím, jestli si to budu chtít někdy poslechnout."
"Vysvětlím ti to teď Mi-"
"Vypadni kurva odsud!" okřikl jsem ji a prstem ukázal na dveře. Udělala to, co jsem řekl a při odchodu se ještě jednou omluvila.
"Jsi v pořádku?" vyjel jsem pro změnu na Lucase, ten se po celou dobu nezmohl na nic víc, než pořádné zaboření svého obličeje do mého ramene a na pláč. Jen kývl hlavou.
"Omlouvám se," obmotal jsem paže kolem něj, pořádně a pevně. Chtěl jsem, aby se cítil v bezpečí. I když to bylo asi to poslední, co se nám oběma honilo hlavou. Bezpečí.
"Nemůžeš za to," pronesl prostě, když se po chvíli odtahoval. Projel si zápěstím pod nosem a následně si utřel slzy, "měl jsem to tušit."
"Co nás to napadlo?" navázal jsem na jeho větu a dal tak za pravdu tomu debilovi Irwinovi, že chyba byla vlastně na naší straně.
"Proč mě nezabila?" pohlédl na mě, snad jako kdybych měl znát odpověď na takovou otázku. Pravda byla taková, že jsem si v tuhle chvíli nebyl jistý ani tím, jak se jmenuju.
"Asi to je ve finále opravdu kamarádka," pokrčil jsem rameny a pohladil ho po vlasech.
"Měla to udělat."
"Přestaň. Žiješ. Buď v klidu. Prosím."
"Pokusím se," popotáhl naposled a zahanbeně shlédl dolu na zem. Jako by se snad měl za co stydět.
"Ale proč nezabila ani jeho?" podotkl nakonec poměrně dobrou otázku, "mohla to udělat."
"Potřebuje zjevně konekce na každém kroku. My se od ní vzdálíme, neboj."
"My? Ty se potřebuješ vzdálit."
"A přijde ti, že bych to teď neudělal?" zaskočil mě svou poznámkou.
"Nevím."
"Tak či onak, ani nevíme, jestli to ten hajzl vůbec přežil," v tomhle mi musel dát za pravdu.
"Zůstaneme dnes tady, jen se prosím uklidni, z nejhoršího jsme venku. A ještě ke všemu živí." dodal jsem a ještě ho pohladil po vlasech.
"Dobře," kývl, podíval se mi do očí a zase propukl v neskutečný pláč. A já ho opět objal.
**
Po necelé hodině se Lucas uklidnil natolik, abychom si o tom mohli pořádně promluvit. Shodli jsme se na tom, že by bylo rozumné od Pearl (Emily?) vyslechnout tuhle stranu příběhu a možná si tak doplnit mezery, které jsme doposud měli. I tak toho bylo ale hodně k nepochopení.
Jak mi to mohla udělat? Přesně takhle to vypadá, když někomu začnu věřit. Bojím se, kdy udělá to samé i Lucas. Nastane snad den, kdy i on na mě pod Astonovým povelem zamíří zbraň? Trust issues narůstaly každým momentem, měl jsem chuť i jeho poslat domu, někam daleko do prdele a být si sám se sebou a svými myšlenkami, před kterými jsem věděl, že nikam nikdy neuteču. A možná proto jim tak věřím. Ale už jsem si jaksi vytvořil závazek.
________________________________
je to kratší, je to zase po dlouhý době, ale maturovala jsem jo, tak snad mě to omlouvá.
hihi, díky za přečtení, vy 3 lidi <33
danke, vaše elíí xx
