Jednou přijde konec

II.

Šli jsme potemnělou ulicí matně osvětlenou pouličními lampami. Liják před nějakou dobou ustal, ale po rozbitém asfaltu stále stékaly stružky vody.

Už dávno jsme opustili obydlenou část města a podél průmyslových budov a starých opuštěných skladišť mířili...Kam vlastně?

Netušil jsem.

Moji společníci mi toho moc neřekli, pouze se zmínili, že jdeme do bezpečí.

Prohlížel jsem si tu liduprázdnou čtvrť a napadlo mě, že by to bylo ideální místo pro nelegální zápasy. Daleko od centra, daleko od obydlených budov, daleko od policajtů.

Lucas s Karou kráčeli vepředu a ten druhý kluk několik kroků za mnou. Uvědomil jsem si, že se mi nepředstavil, takže pořád neznám jeho jméno, ale ptát jsem se ho nechtěl.

Prsty jsem si přejel po zraněné tváři, která mi začínala povážlivě natékat.

„Takhle vítáš všechny svoje přátele?" obrátil jsem se na mlčícího muže kráčejícího mi v patách a ostentativně ukázal na svůj oteklý obličej.

Nereagoval na to, ale srovnal se mnou krok.

„Možná by ses mi za to mohl alespoň omluvit," dodal jsem, ale ani tím jsem ho do rozhovoru nezatáhl, ve tváři mu zůstal ten zamračený a nepřístupný výraz.

Pokrčil jsem rameny a do mluvení ho nenutil.

„Počkej," sevřel mi zničehonic rameno a zastavil mě, jeho šedé oči přelétly moji pohmožděnou tvář a možná jsem v nich zahlédl též náznak lítosti.

Jeho ruka se pomalu zvedla k mému obličeji a já ho ostražitě pozoroval netušíce, co má v plánu. I když znovu mě snad praštit nechtěl.

„Neboj," zašeptal a já jsem z jeho pohledu a blízkosti byl zase naměkko.

Když se dotkl té podlitiny, ucukl jsem. Nečekal jsem to a co jsem vůbec nečekal byl elektrizující pocit, který projel celým mým tělem, jakmile se jeho prsty zlehka přitiskly k mojí tváři. Opět mě tak rozhodil, že mi teprve po chvíli došlo, co se děje.

Uzdravil to zranění. Bolest zmizela a s ní pravděpodobně veškeré stopy po jeho ráně.

Uzdravil mě a já se nad tím ani nepozastavil. Další důkaz, že tohle všechno pro mě asi není úplně nové.

„To jsou ty vaše mimořádné schopnosti?" zeptal jsem se, když stáhl ruku. „Umíte spravit rozbitý obličej?"

„Uzdravit pár šrámů svede každý z nás, ale Lucas dokáže opravdové divy."

„Takže za Lukáškem mám jít, až mě příště zase praštíš?" ušklíbl jsem se pobaveně.

„Být tebou Lucase nepodceňuju," odvětil. „Umí totiž mnohem víc než urychlit hojení ran."

Sevřel mi dlaň a zvedl ji nahoru, abych ji měl před očima. Ukazovákem své druhé ruky se zlehka dotkl bříška mého nejdelšího prstu a já cítil, jak se mi rozbušilo srdce ještě rychleji.

Uvědomuje si, jak silně na mě jeho blízkost působí? A cítí to také tak?

„Tohle Lucasovi stačí," zašeptal, „jen takhle nepatrný dotek, aby během chvíle přinutil každou buňku v tvém těle zestárnout o sto let, až z tebe zbude jen vysušená kůží potažená kostra s prázdnými důlky místo očí. A když ho fakt naštveš, dokáže, abys po tom procesu ještě zůstal naživu."

Ztěžka jsem polkl. Tak názorný popis jsem snad ani nepotřeboval. Takže na Lukyho pozor.

„A v čem jsi dobrý ty?" zeptal jsem se a nedalo mi to, abych nepřejel po jeho prstech těmi svými. „Teda kromě rozdávání ran?"