Jednou přijde konec

XVI.

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Ta doba mi připadala nekonečná a já už ani nedoufal, že se z té temnoty někdy proberu.

Nezdálo se mi nic. Viděl jsem pouze černočernou tmu.

Ticho.

Prázdnotu.

Nakonec mě zpět do světa živých přivedl známý hlas, povědomá vůně a také ruka, která pevně svírala tu moji.

Mateo seděl vedle mě na posteli, jeho šedé oči se vpíjely do těch mých.

„Tohle je sen?" zachraptěl jsem, hrdlo bolestivě oteklé.

Usmál se a zavrtěl hlavou.

Tak možná halucinace. Přece to nemohla být skutečnost, možná jsem doopravdy zemřel.

A nebo... Bál jsem se tomu uvěřit.

„Já vyhrál?" zaskřehotal jsem a pokusil se polknout.

„Vyhrál," zopakoval Mateo, oči mu zářily štěstím.

„Ti Čistí...?" otázal jsem se.

„Zabils je. Všechny." Byl to obdiv, co jsem zaslechl v jeho hlase?

Hlava mě bolela jako střep, moje schopnosti v tuhle chvíli zcela nepoužitelné.

Mateo mi podal prášky a sklenici vody: „Vezmi si to, Lucas říkal, že budeš mít bolesti."

Posadil jsem se a vykřikl, když se k životu probrala poraněná noha. Odtáhl jsem přikrývku. Měl jsem na sobě jen boxerky a triko, takže bylo jasně vidět moje koleno a část stehna, celé oteklé a zbarvené do fialova od ošklivých podlitin. Takhle vypadala moje zmrzačená noha, na kterou se mi zřítila kovová vzpěra.

S námahou jsem se posadil a převzal od Matea prášky a sklenici s vodou. Po malých douškách jsme ji celou vypil, při každém polknutí mi do očí vstoupily slzy. Řezavá bolest v krku skutečně nebyla dvakrát příjemná.

„Lucas přijde a všechno to spraví," řekl Teo, který mě soucitně pozoroval a pak mě zlehka pohladil po rozcuchaných vlasech jako malého kluka.

„Ale i on je ošklivě raněný a musí se nejprve sám zregenerovat a nabrat síly, než může někoho léčit."

Přikývl jsem na srozuměnou a rozhlédl se kolem. Nacházel jsem se ve svém pokoji, v tom malém neútulném kutlochu, aniž bych tušil, jak jsem se tady ocitl.

„Co se stalo?"

„Probral jsem se první a zavolal pomoc. Lea, ta malá dívka co umí také uzdravovat, ošetřila to nejnutnější. Potom nás dopravili zpátky sem," vysvětlil ve zkratce Mateo.

„Takže jsou všichni v pořádku? I Kara a Adam?"

„Jo," přikývl a já si všiml, že při zmínce o svém ex příteli uhnul pohledem.

Moje schopnosti, díky kterým jsem sám sundal pět Čistých, mi nyní připadaly téměř neexistující, nedokázal jsem vnímat nic než tepavou bolest hlavy. Přesto jsem je nepotřeboval k tomu, abych poznal, jak nepříjemně se Teo cítí.

„Eliáši, já...," začal pomalu, ale do očí se mi nepodíval, „chtěl bych ti vysvětlit, co bylo mezi mnou a Adamem."

„Nemusíš," přerušil jsem ho, abych Tea ušetřil rozpaků. „Pochopil jsem to. Chodili jste spolu a ty ses s ním rozešel. Nemáš povinnost se mi zpovídat."

Překvapeně na mě pohlédl. Opravdu nečekal, že bych to vzal takhle dobře. Naopak. Předpokládal, že ho v tom pěkně vykoupu. Tak by to zcela jistě udělalo moje dřívější já.