Jednou přijde konec

XXVI.

Byl jsem zpět. 

Zpátky v té deštivé noci po mém vítězném zápase, zpátky v bistru, kde to celé začalo.

V prvních okamžicích jsem se cítil příšerně. Zaplavil mě schizofrenní pocit, že se moje vědomí nachází současně na dvou místech ve dvou různých časech, žaludek se mi obracel naruby, jak se časové roviny hroutily a bořily a já se potácel někde mezi nimi. 

Zlomil jsem se v pase a zhluboka dýchal snažíce se zahnat ten odporný pocit, ze kterého se mi kroutily vnitřnosti a hlava mi mohla prasknout.

„Je vám dobře?" optala se servírka v bistru, ale spíše než zájem o moje zdraví jí leželo na srdci to, zda nepozvracím právě vytřenou podlahu.

Hned jsem neodpověděl. Nemohl jsem. Přestože jsem dostal pod kontrolu rozbouřený žaludek, hlava se mi stále motala a třeštila. Naštěstí ten pocit, že se rozpadnu na atomy a část mého já zůstane na úplně jiném místě začal odeznívat.

„Dobrý," odpověděl jsem a pro jistotu se posadil k nejbližšímu stolu. 

Vzpomínky a myšlenky se ještě chvíli míchaly do absurdních a smysl nedávajících výjevů, připadalo mi, že jsem na mol opilý a někdo po mě chce, abych vypočítat kvadratickou rovnici.

Postupně se všechno ustálilo, obrazy z minulosti i budoucnosti se mi v mysli nějak poskládaly, ale nepříjemný pocit, že je něco špatně, že mám v hlavě něco navíc, nezmizel.

Ten neznámý tvor však dodržel slovo. Pamatoval jsem si vše, přestože ty vzpomínky na posledních osm dní byly podivně zastřené, jako by patřily někomu jinému, jako by to byly pouhé záběry z filmu, který jsem kdysi viděl. 

V malé restauraci rychlého občerstvení se půl hodiny před zavírací dobou nikdo další nenacházel. Jen já a ta mladá servírka, která mě sledovala nevraživým pohledem a rychlostí příliš neoplývala. Ani se nenamáhala přinést mi jídelní lístek nebo nabídnout něco k pití. Patrně doufala, že mě tak donutí co nejdříve vypadnout a ona bude moci zavřít.

Nicméně podivný odér přepáleného tuku, který mi útočil na čichové buňky, mě stejně spolehlivě odradil od toho si tady cokoli objednávat.  

Venku pršelo a ke mně doléhalo dunění deště dopadajícího na plechovou střechu. Přes prosklené dveře bistra jsem vyhlédl ven na ulici plnou louží a kapek rozstřikujících se na šedém asfaltu. Pouliční světla již svítila, setmělo se a já věděl, že se tu každou chvílí ukáže Lucas s Karou. A pak, srdce mi poskočilo radostí, přijde Mateo.

Promočená bunda mě začala studit, bezmyšlenkovitě jsem ji sundal a přehodil přes opěradlo židle. Prsty si shrnul vlhké vlasy z obličeje a netrpělivě očima hypnotizoval dveře. 

Po pár minutách se otevřely a z deštivé ulice do prázdného bistra vstoupil mladý blonďáček, kterého bych normálně odhadl tak na patnáct, a za ním pohledná černovlasá dívka. 

Vstal jsem od stolu a vyrazil jim vstříc. Tentokrát jsem Karolínino objetí čekal a stiskl ji v náručí potěšený a šťastný jako ona.  Nato jsem objal také zaraženého Lukyho.

„Konečně jsme tě našli," usmála se Kara vesele. 

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi poslední půlrok byl? Víš, jak jsme se o tebe báli?" Navzdory jeho vyčítavému tónu jsem jasně viděl Lucasovu radost a úlevu nad tím, že mě našli, že nejsem mrtvý a že jsem zpátky s nimi.

„Mrzí mě to," kál jsem se, „všechno vám vysvětlím, ale nejdřív... Je tu Mateo?"

„Bude asi už na cestě sem," řekla Kara, „volali jsme mu hned, jak jsme tě zahlédli na tom zápase, ale...," významně se na mě zadívala a odmlčela se.