Jednou přijde konec

VI.

Probudil jsem se dezorientovaný a nějakou dobu netušil, kde se nacházím. 

Rozhlédl jsem se po neznámém pokoji a teprve po chvíli se mi všechny ty šílené události včerejšího dne začaly pomalu vracet. Včetně faktu, že jsem během noci získal spolubydlícího. Tak proč tu Mateo není?

V malé místnosti, což jsem zaregistroval až teď, se v rohu nacházel malý stropní  světlovod, proto sem teď ráno nějaké to světlo zvenku doputovalo, přestože jinak byl tenhle kamrlík zcela bez oken. 

Posadil jsem se na posteli a unaveně zamrkal. Spal jsem pouze pár hodin a potřeboval bych ještě pár dalších přidat. Hlava mě pobolívala, oči pálily z nevyspání a měl jsem strašnou chuť na cigaretu. 

Natáhl jsem se pro džíny zahozené na podlaze, které jsem měl včera na sobě. Byly špinavé a zaprášené a já je v noci vyměnil za pohodlnější a hlavně čistší kalhoty od pyžama, co se nacházely ve skříni.

V kapse džínů jsem nahmatal balíček bankovek ze svého posledního zápasu a v té druhé malou krabičku od cigaret. 

Prázdnou.

Zatraceně.

Zmačkal jsem ji, hodil někam do kouta a svalil se zpátky na postel. 

Kde zůstal Mateo? 

Přesně v ten okamžik se objevil ve dveřích. Snad jako kdyby mi četl myšlenky. Neměla by tohle být spíš moje parketa?

„Tady máš snídani," hodil po mě v plastu zabalenou bagetu, kterou jsem neobratně chytil. Litrovou pet láhev s vodou, co držel v druhé ruce, naštěstí už jenom odložil vedle na noční stolek.

Stál tam upravený a převlečený, v obličeji ani známka po tom, že spal sotva čtyři hodiny.  

„Cigaretu bys neměl?"

„Cigaretu?" podivil se. „Odkdy kouříš?"

Pokrčil jsem rameny: „Já nevím, odjakživa?"

„Nikdy předtím jsi nekouřil."

„No, tak jsem začal."

„Tak s tím zase přestaň. Je to nechutný zlozvyk," pokáral mě.

„Ale, Maty, nebuď takový upjatý suchar," zašklebil jsem se na něj. 

Nebyl jsem nijak silný kuřák, ale někdy po zápase jsem si jednu nebo dvě cigarety dal. Na zklidnění nervů. A teď bych nervy zklidnit vážně potřeboval.

„August tě chce vidět, vlastně nás všechny," oznámil mi.  „Tak se umyj, převleč se a najez. Vyzvednu tě za dvacet minut."

A chystal se k odchodu.

„Kam jdeš? Co když budu potřebovat s něčím pomoc?" pokusil jsem se ho zadržet a věnoval mu zářivý úsměv.

„Určitě si poradíš," odbyl mě, mého chabého pokusu o flirt si nevšímal. „Musím ještě za Karou.

Jasně Karolína. Jak to celé zvládá? Pro všechny vlastní problémy jsem na ni skoro zapomněl.

„Jak jí je?"

„V rámci možností dobře, Lucas je u ní."

No vida. Takže Lucas.

„Oni spolu chodí?" nadhodil jsem svoje již dřívější podezření.

„Asi ano, ale oficiální to zatím není."

„Dost nesourodá dvojice. Kara, taková kočka, a Luky. Není on ještě pod zákonem?"