Jednou přijde konec

III.

V ruce jsem pevně svíral krystal a svůj pohled odhodlaně upínal na temnou postavu. Kara dělala, co mohla, strhávala na sebe pozornost Čistého, aby si nevšímal Lucase a ležícího Matea. Ale docházely jí síly i možnosti.

Obrovští psi vrčeli a cenili na mě svoje zuby, ale já si jich nevšímal. Ten paralyzující děs zmizel. Nahradil ho vztek.

Děsivou vzpomínku na moje setkání s dobrmanem překryl obraz zakrváceného kluka, který mě strhl k zemi a zachránil.

Zuřil jsem a chtěl zabít toho parchanta, co mu způsobil všechny ty rány.

Jen jsem nevěděl jak.

„Hej!" zařval jsem na toho zmetka. „Hej ,ty krasavče!"

Sebral jsem ze země jeden z kamenů a mrštil ho po něm. Vím, bylo to dost ubohé, ale jeho pozornost jsem upoutal.

Temné oči se na mě upřely, jeho jediná ruka se natáhla jako by mě chtěl rozmáčknout. Začalo mi nesnesitelně pískat v hlavě, tak strašně, že jsem myslel, že se mi rozskočí bolestí.

„Nedívej se mu do očí!" uslyšel jsem dívčino varování, ale mě ty černé bezedné tůně téměř přitahovaly.

„Chcípni!" zařval jsem ze všech sil, zacpávajíc si uši před neustávajícím pískáním, což mimochodem vůbec nepomáhalo.

„Chcípni!" zakřičel jsem znovu rozzuřený, že nemohu udělat naprosto nic.

Kdyby se mu zachtělo, jediným úderem by mě roztrhal na kusy. Ale on se zarazil a se zájmem si mě prohlížel.

Kara se ho pokusila zaskočit, udeřila do země, ale tlaková vlna, kterou vytvořila, tím příšerákem neškodně prošla. Nato, aniž by odvrátil pohled ode mne, oplatil dívce útok.

Padl jsem na kolena, když se země zatřásla pod strašlivou silou jeho úderu, který uvěznil Karu pod hromadou sutin. Snad nebyla vážně zraněná, ale já neměl čas to zjišťovat, protože jsem právě získal veškerou pozornost šéfíka.

No, výborně. A co dál?

Stále na kolenou jsem ve zpocené ruce svíral krystal a přemýšlel, jak to udělat, abych ho dostal do srdce tě stvůry. Pokud tedy nějaké srdce měla.

Dalo se předpokládat, že v okamžiku, kdy udělám jakýkoli rychlý pohyb, mě roztrhne vedví. A já rozhodně nedokázal předvádět ty psí kusy, co předtím Kara s Mateem. I kdybych někdy předtím něco takového uměl, teď jsem tady stál bezmocný jako právě narozené kotě.

Napadlo mě, zda mi ten tvor rozumí, zda vůbec dokáže mluvit. Jeho ústa byla pokrytá tou stejnou podivnou hmotou jako zbytek těla. Pohyblivá černá hmota se zrcadlila též v jeho očích, které zcela postrádaly barevné duhovky.

Stál natolik blízko, že bych se ho mohl dotknout, pokud bych natáhl ruku.

Jak je na tom asi Mateo a Luky? Připadalo mi, že musely uběhnout celé hodiny a ne minuty.

Neodvážil jsem se však na své spojence zavolat, aby zvuk mého hlasu nevytrhl hnusáka z letargie, nebo přerušit s tím tvorem oční kontakt.

Jakákoli drobnost by ho mohla vyprovokovat k útoku. A na tuhle blízkost by mě jeho případný úder pravděpodobně roztrhal na tak malé kousíčky, které by ani Lucas nedokázal poskládat dohromady.

Všiml jsem si, že jeho paže, kterou mu předtím Kara dokázala odtrhnout od těla, začíná dorůstat. Během pár vteřin bude opět zbrusu nový a my abychom začínali od začátku.

Možná proto se zarazil a neútočil? Léčil si rány, protože věděl, že já, jako jediný z naší čtveřice, mu nedokážu nijak ublížit? Viděl ve mně obyčejného člověka bez jakýchkoli schopností?