Jednou přijde konec

XXIII.

Děsivá postava pokrytá temnotou, připomínající jednoho z Čistých, na mě shlížela.

Avšak oči, ty jasné modrozelené oči, byly zcela lidské. Tajemná bytost mluvila, něco mi naléhavě říkala, ale její ústa se nepohybovala.

Promlouvala ke mně v myšlenkách a obrazech, kterým jsem nerozuměl.

Znám tě?

Ptal jsem se stále dokola v tom podivném snu. Někde jsem tu postavu již viděl.

Záblesk a uvědomění.

Krátký obraz vzpomínky mého nedávného boje s Čistými.

V ten okamžik, jen pár vteřin po tom, co jsem zabil prvního z nich, kdy jsem měl pocit, že se čas zpomalil, kdy nic nedávalo smysl a já myslel, že umírám, jsem spatřil tuto postavu. Tehdy jsem to považoval za pouhou halucinaci.

Stejně jako se nyní jednalo o bezvýznamný sen. 

Jen nesmyslný sen. Nic to neznamenalo. Vůbec nic.

Co ode mě chceš? zeptal jsem se.

Naklonil se blíž a já se otřásl strachem, chladem a podivnou nostalgií. Ty oči mě probodávaly pohledem plným nevysloveného smutku, ty oči tak podivné a přesto něčím povědomé.

Vzbuď se, přicházejí. 

S trhnutím jsem se probudil. 

Prudce jsem se zvedl na posteli, roztřesený, vyděšený a v první chvíli zcela dezorientovaný.
Matea můj rychlý pohyb vzbudil též a já ucítil, jak se jeho paže instinktivně sevřely kolem mě.

„Přicházejí," zašeptal jsem slova ze snu, jejichž ozvěna mi stále zněla v uších.

Pořád ještě byla noc, ta podivná doba před svítáním, kdy je prý temnota nejhlubší. A já se v duchu ptal, zda tou temnotou projdeme a uvidíme svítání nebo se v ní navěky ztratíme. 

Vstal jsem a zachvěl se známým pocitem odporu značící, že jsou Temerové poblíž. Sevřel se mi žaludek a měl jsem co dělat, abych se nepozvracel. Naštěstí jsem si již za těch pár dní na ten všudypřítomný pocit obracející mi vnitřnosti naruby zvykl. Jenom teď jsem ho vnímal desetkrát, stokrát silněji.

Mlčky jsme s Teem vyrazili. Nebyly nutné dlouhé přípravy a vlastně ani žádná slova. Spali jsme oblečení, připraveni kdykoli se sebrat a jít. Vstříc boji, který mohl dopadnout jakkoli.

S Lucasem jsme se srazili na chodbě, ostatní čekali v hale. Celkem dvacet jedna lidí netušící, zda přežijí následující hodiny.

Adam tam stál opět dokonale nalíčený a oblečený jak z módního časopisu. Manekýn jeden. 

„Pěknej ohoz," ušklíbl jsem se na něj ironicky.

Rozhodl se vzít to jako lichotku a zářivě se usmál, když odvětil: „Díky. Když už mám umřít, tak ať u toho alespoň dobře vypadám."

Navzdory jeho sarkasmu a uštěpačnému tónu jsem z něj cítil strach, obrovský strach a nervozitu, ale báli jsme se všichni. A každý z nás se se svými obavami vyrovnával po svém. Při pohledu na černovlasého kluka s perfektně naneseným make-upem mě napadlo, že tohle je možná Adamův způsob, jak tu okolní hrůzu vydržet a nezbláznit se z toho. 

„Snažili jsme se proklouznout na ulici, ale nejde to," ozvala se Kara, která vedla za ruku malou Leu.

„Jsou všude kolem. Přesně, jak jsi předpokládal. A nikoho nenechají opustit budovu," dodala jedna z mladších dívek, myslím, že se jmenovala Anna.