Jednou přijde konec

XX.

Ráno však nakonec přišlo.

Dokonce i do mého stísněného pokoje bez oken proniklo skze světlovod pár slunečních paprsků značící přicházející den. Pohlédl jsem na spícího Matea, pak na naše poházené svršky všude kolem a neubránil se úsměvu. Cítil jsem se skvěle.

Po chvíli mi došlo, že se něco změnilo. Něco s mými schopnostmi. Jasně jsem vnímal všechny obyvatelé tohoto domu, dokázal poznat, kde se nachází a bez problémů přečíst jejich pocity. Věděl jsem, že August pořád žije, přestože jeho mysl byla utlumená hlubokým koma. Lucas s Karou spali, malá Lea si četla dětskou knihu a Adam...Adam se opájel myšlenkami na Matea.

Také jsem silněji než kdy jindy cítil přibližující se vlnu temnoty. Temerové přicházeli, Čistí se shlukovali kolem v obrovských skupinách a byla pouze otázka času, než zaútočí. A ten čas se krátil.

Ale já se jejich útoku již neobával. Ten pocit bezmoci a ochromujícího strachu mě opustil.

Protože teď už jsem věděl, že vyhrajeme.

Prsty jsem projel Mateovými světlými vlasy, pozoroval jeho pokojnou tvář, vnímal jeho pravidelný dech.

Auspex z velké části ovlivňují emoce. A ten nepopsatelně intenzivní zážitek z minulé noci nějak probudil moje schopnosti. Vlastně ne, neprobudil. Znásobil je. Ani před svým odchodem jsem neměl tak obrovskou sílu jako nyní. 

Proto jsem věděl, že to dokážu. Dokážu Temery porazit. Ta síla ve mně existovala vždy. Skrytá a nedosažitelná dokud mi Mateo nepomohl se k ní dostat a neodemkl ji. Svojí láskou, mojí láskou, naší společnou láskou, kterou jsme si minulé noci bez jakýchkoli pochyb navzájem stvrdili. 

Z toho důvodu mi ten pocit nevyhnutelného konce dnes ráno připadal jen jako špatný sen. Zvítězíte. Dokážu je porazit. 

Rozesmál jsem se. 

Vyhrajeme. Já vyhraji. Konec nepřijde.

V ten okamžik euforie jsem si jako mávnutím kouzelného proutku na všechno vzpomněl.

Všechno se mi vrátilo.

A moje radost pominula.

Místo toho jsem zoufalstvím sevřel víčka k sobě, vzteky udeřil pěstí do zdi, až tam zůstaly otisky krve z mých odřených kloubů.

Jsem idiot. Naprostý idiot.

Udělal jsem přesně to, čemu jsem se celou dobu snažil zabránit. Díky svojí hlouposti a ignoranci jsem dosáhl toho, že se můj osud naplnil.

Můj a Mateův. 

Otevřel jsem oči a znovu pohlédl na klidnou Teovu tvář. K tomuhle nikdy nemělo dojít. Ta minulá noc byla dovršením řady událostí, které se neměly stát. Proto jsem se snažil, abychom se s Mateem už nesetkali.

V mysli mi vyvstala vzpomínka na Augustův obraz. Na linky a čáry které se spojovaly a rozdělovaly, aby nakonec skončily přesně tam, kde měly.

Jako by se mi ta kresba vysmívala.

Sic erat in fatis.

Osud si vždycky najde cestu.

A já už teď věděl, co mi osud určil. Ten nadcházející boj vyhraji.

Bohužel nyní jsem také znal cenu toho vítězství.

Díval jsem se na spícího Matea a do očí mi vstoupily slzy.

Cenu, kterou jsem nikdy nebyl ochoten zaplatit.

~~~

„Kam si myslíš, že jdeš?" Mateo mě chytil za zápěstí a zadržel.