Jednou přijde konec

XVII.

Rozhovor s Augustem mě rozhodil víc, než jsem si připouštěl.

Připadalo mi, že mám v hlavě tikající bombu, o které netuším, proč a jak se tam dostala ani kdy vybuchne. A o tom, že vybuchne, jsem byl přesvědčený.

Tahle podivná záležitost mě děsila. Kdykoli jsem si připomněl Augustova slova, zmocnil se mě strach. Strach sám ze sebe. Z toho, co si nepamatuji. Z toho, co jsem mohl udělat.

„Vnímáš mě?" zaslechl jsem Mateův hlas, který mě vytrhl z mého pochmurného rozjímání.

„Ani ne," usmál jsem se na něj unaveně.

Od toho rozhovoru jsem byl úplně mimo, nemohl jsem se soustředit a dokonce ani teď, když se přímo přede mnou Mateo převlékal do věcí na spaní, mě pohled na jeho polonahé tělo nedokázal rozptýlit.

Až teprve, když jsem si všiml obrovských podlitin na jeho zádech, moje myšlenky přepnuly.

Bylo jasné, že také on musel být zraněný, ale neřekl jediné slovo. Zatímco já skuhral, neustále si stěžoval na bolesti hlavy a pohmožděnou nohu, on svoje rány snášel mlčky.

Vstal jsem ze své miniaturní postele, na kterou jsme se plánovali vměstnat oba dva, a dokulhal k Teovi. Prsty jsem opatrně přejel po jeho zádech plných fialovomodrých skvrn.

„Bolí tě to?" zeptal jsem se a zalitoval, že nedokážu to, co Lucas. Že nedokážu jeho zranění vyléčit.

„Není to tak hrozné, jsou to jenom pohmožděniny. Měl jsem pár zlomenin, ale ty Lea spravila. Nedokáže víc, je malá, její schopnosti se teprve probouzejí a Lucas... vždyť víš."

Luky byl stále slabý, během dne jsme se na něj a na Karu zašli podívat, ale i když se jeho stav rychle lepšil, na to, aby léčil rány jiných, ještě síly neměl.

Zadíval jsem se na svého do půl těla svlečeného přítele a nedalo mi to, abych ho nezhodnotil. Mateo byl svalnatější než já, jeho ruce a ramena dokonale vyrýsované a mě to nedalo a když se otočil, moje dlaně automaticky sklouzly na jeho vypracovaný hrudník. Také tam se nacházely šrámy a modřiny, přestože ne tolik jako na zádech.

Zlehka jsem přejížděl po pevných svalech rýsující se mu pod kůži, vnímal, jak se Teovi z mých doteků zrychluje tep a když jsem pohlédl do jeho obličeje, ty šedé oči se zaleskly v umělém světle lampy, jak na mě toužebně pohlédl.

Mlčky mi vysoukal triko z volných kalhot od pyžama, rukama zajel pod látku a stáhl mi ten kus oblečení přes hlavu. Prsty se mě začal jemně dotýkat a jen to stačilo, abych se roztřásl z té dech beroucí intenzity.

Jeho ruka se po chvíli zastavila na jednom malém šrámu na mé klíční kosti. Pokusil se ho uzdravit. Věděl jsem, že i on zvládne drobné rány léčit, ale nyní mu to nešlo. Sám byl zraněný a vyčerpaný, neměl na to sílu.

Přesto mi jeho doteky přinášely uvolnění, radost a dávaly zapomenout na všechnu moji bolest a nepříjemné zážitky.

„Rád se tě dotýkám," zašeptal a pohledem sledoval svoji ruku zlehka kroužící po mojí nahé hrudi.

„A mě se líbí, když se mě dotýkáš," pousmál jsem se.

Poznal jsem na něm, že by chtěl více než se mě pouze opatrně dotýkat, ale držel se zpátky. Oba jsme byli ranění a vyčerpaní, teď na nějaké divoké hrátky nebyl vhodný čas.

Po jeho blízkosti jsem však toužil. Po jeho lásce, po jeho něžnostech, po jeho polibcích.

Vzal jsem ho za ruku a beze slov odvedl do postele, kde jsme se k sobě mohli pohodlně přitisknout. Celou bytostí jsem vnímal teplo vyzařující z Mateova těla, jeho paže, které mě objímaly, a rty jemně líbající můj krk.