Jednou přijde konec

V.

Ležel jsem na posteli a zíral do tmy. Nedokázal jsem usnout, přestože jsem byl k smrti unavený. Hlavu jsem měl plnou nejrůznějších myšlenek, ve kterých se mi donekonečna přehrávaly jednotlivé okamžiky uplynulého dne.

Přetočil jsem se na bok a pokusil se najít pohodlnější polohu.

„To pořád ještě nespíš?" ozval se lehce podrážděný hlas, jehož majitel seděl na zemi vedle postele a hlavu si opíral o její hranu.

Jo a to byl ten hlavní důvod, proč jsem nemohl usnout.

Mateo po tom, co jsem se mu vrhl kolem krku jako vyděšené dítě, vyhodnotil, že nechci po tom všem zůstat sám, tak se nabídl, že mi bude dělat společnost.

Seděl na zemi, protože jinde prostě nebylo místo, a já nenašel odvahu nabídnout mu, aby vlezl do postele za mnou. Připadalo mi, že si ode mne opět drží odstup.

Byl jsem z toho strašně zmatený. Z něho jsem byl zmatený.

Všechny moje pocity mi dávaly jasně najevo, že mezi námi něco je. Nebo bylo. Nebo by mohlo být. Nebo... Nevím. Ale jeho odtažité chování mě mátlo.

Nebo jsem si to celé špatně vyložil a z jeho strany nešlo o nic víc než o přátelství?

„Je mi trapně, že sedíš na zemi a já jsem na posteli. Pojď ke mě," zkusil jsem to nakonec.

„Nevejdeme se tam oba."

Pravda. Ta postel byla miniaturní, malá i pro jednoho, ale aspoň bychom měli důvod se k sobě víc přitisknout.

„A s tím, jak jsi zvyklý se při spaní rozvalovat, bys mě stejně brzy skopnul zpátky na zem," ušklíbl se.

Zajímavé.

„Často spolu spíme na jedné posteli?" poznamenal jsem zcela neutrálním tónem.

Zdálo se, že jsem ho tou otázkou zaskočil, protože chvíli mlčel. Asi mu došlo, jak to vyznělo.

Proč je tu zatraceně taková tma? Bavit se s ním a nevidět mu do obličeje bylo ještě víc matoucí než normálně.

„No, dřív ano, jako malí. Vím, že si to nepamatuješ, ale vyrůstali jsme spolu," vysvětlil, což mi již došlo podle té fotografie.

„Takže jsme dobří přátelé," naťukl jsem opatrně. „Jsme si blízcí."

Zase žádná reakce a já po pár vteřinách absolutního ticha dodal: „Jak moc blízcí si jsme?"

Ani na tohle neřekl nic. Zatracená tma. Vůbec nevím, jak se tváří, slyšel jsem pouze jeho dech.

Pak se pohnul. Ucítil jsem, jak se matrace prohnula a teprve v tu chvíli jsem pochopil, že si přisedl ke mně na postel. Také jsem se posadil, abych k němu měl blíž, přestože jsem ho stále neviděl.

„Eli," promluvil konečně. „Kolik si toho pamatuješ?"

V té tmě jsem o to silněji vnímal jiné věci třeba hluboký tón Mateova hlasu nebo slabou vůni šamponu z jeho umytých vlasů.

„Mám všechny svoje normální vzpomínky, ale chybí mi cokoli týkající se tohohle cvokhausu, tebe a ostatních."

„Vzpomněl sis na moje jméno."

„To byla jediná konkrétní věc, co se mi vybavila. To ostatní jsou jen pocity."

Opět dlouho mlčel. Pak se potichu zeptal: „Jaké pocity?"

Měl jsem mu o tom říci?

O všech těch zmatených pocitech, které mám v jeho blízkosti, o tom, co se mnou dělá každý jeho pohled, jeho dotek?