Jednou přijde konec

XV.

Noha, na kterou mi spadla kovová vzpěra, pomalu odumírala. Skoro jsem ji necítil. Avšak necítil jsem ani bolest.

Adam byl napůl v deliriu, stále ještě vnímal, ale mluvil z cesty. Dokola mlel to samé a prosil o rychlou smrt.

Čistí nepospíchali. Někteří se zastavili, aby se zregenerovali. Věděli, že jejich oběti nemají kam utéct.

„Eliáši...prosím," klepal se strachy zraněný kluk vedle mě. Byl vyděšený z představy, co by s ním Temerové mohli provést, že i smrt pro něj představovala lepší variantu.

„Nebuď takový zbabělec, Adame."

To jeho skuhrání mě začínalo štvát. Taky jsem se bál, ale nejvíce o Matea a svoje přátele.

Pohlédl jsem na hromadu sutin pár metrů od nás, pod kterými Teo ležel. Stále jsem vnímal jeho mysl a tlukot srdce. Zůstával v bezvědomí, ale jeho životní funkce se zdály silné. Nejhůř na tom byl Lucas, ale také on se zuby nehty držel při životě, stejně tak Kara.

A Adam.

Ten na mě s nenávistí pohlédl, ústa od krve, když se pokusil o kyselý úšklebek: „Ty máš co mluvit. Ty sám jsi škemral o smrt, není...to...tak dávno...co jsi... ty a Ma...teo...," odmlčel se, dál mluvit nedokázal.

Navzdory bolesti a strachu byla jeho antipatie ke mně jasně čitelná, přestože už ne tolik silně jako na začátku. Boj o život spojí i ty největší nepřátele.

Celá tahle situace mi připadala neskutečně povědomá.

Viděl jsem se na místě Adama. Podobně jako on jsem prosil Matea o tu samou službu. Ne, přikazoval mu, aby to udělal. Aby mě zbavil trápení a strachu. Ale on neposlechl. Bránil se tomu. Ze všech sil.

Proto jsem ho přinutil. Pronikl jsem do jeho mysli, zlomil jeho vůli a donutil ho.

Protože tohle já dokážu.

Pohlédl jsem na ty Čisté. Kdybych tak podobnou věc dokázal s nimi.

Rukou jsem si zajel k pravému boku, kde jsem nosil ošklivou jizvu. Připomínku své zbabělosti, svého strachu a krutosti.

Proč? Proč jsem to tehdy Mateovi udělal?

Pamatoval jsem si paniku, stejnou jako teď cítil Adam, která mě prostupovala. Pamatoval jsem si ledový děs, kdy se smrt zdála o tolik lepší vyhlídkou než nechat se pohltit Temery, nechat se jimi změnit.

Tak moc jsem si přál smrt, únik z té beznaděje. A tolik jsem si přál, aby to udělal právě Mateo. Aby to bylo jeho rukou. Protože mi to pomyšlení přinášelo obrovskou úlevu a klid, jakkoli by to pro samotného Tea mělo být trýznící. Nebral jsem v potaz jeho pocity, pouze ty své.

Byl jsem zbabělec.

Obrátil jsem svoje schopnosti proti klukovi, který mě od malička miloval a chránil, který by raději zemřel sám, než by mi ublížil.

Nakonec to nedokončil, v poslední chvíli se dokázal vzbouřit mému příkazu. Ostří, které držel, proto nezajelo do mého srdce, jen mě poranilo na boku.

Jen díky Mateově síle, odvaze a vůli jsme tenkrát vyvázli a Temerům nakonec unikli. Přesto Tea to, co se tam stalo, pronásledovalo. A pronásleduje doteď.

Ale znovu se to již opakovat nebude.

Postavím se svému strachu, budu s ním bojovat a pokusím se Čisté porazit

Kvůli Mateovi, kvůli svým přátelům, dokonce i kvůli Adamovi.

„Když jsi...zmizel, konečně jsem myslel, že bude...M...Mateo můj," promluvil namáhavě, šeptal ta slova tak potichu, že jsem je spíš odezíral z jeho rtů, zatímco jsem po očku pozoroval Čisté, kteří se beze spěchu připravovali na to nás dorazit.