Jednou přijde konec

Epilog

„Eliáši!"

Ohlédl jsem se a konečně spatřil Karu. Seděla na pestrobarevné dece vedle Lucase a mávala na mě.

Na piknik si vybrala ten nejlepší den, co mohla. Slunce svítilo a hřálo jako by byl začátek léta a ne půlka října. Krásný slunný den přilákal do parku poměrně dost lidí, kteří měli podobný nápad jako Karolína.

Minul jsem ukřičené děti hrající si na hřišti s míčem, kterým jsem skoro dostal do hlavy, zatímco jejich rodiče seděli na lavičce a povídali si, aniž by je napadlo ty svoje uječené potomky trochu usměrnit.

Naštěstí moji přátelé vybrali místo stranou hlavních cest, kousek od několika javorů, jejichž do žlutočervená zbarvené listy se lesky v nezvykle silném slunci, což vytvářelo téměř dokonale kýčovitou kulisu pro přicházející podzim.

Přisedl jsem si ke svým dvěma kamarádům, kteří se rozvalovali na dece a užívali si sluníčka.

„Přijde i Mateo?" zeptal se Lucas.

„Slíbil mi to, doufal jsem, že už tu bude."

„Takže mezi vámi všechno v pořádku?"

„V nejlepším," zašklebil jsem se. „Chtěl bych si najít práci, abychom si s Teem mohli pronajmout nějaké společné bydlení."

„Myslel jsem, že nejdřív dokončíš školu," pronesl blonďák tím svým profesorským tónem.

„Nejsem studijní typ, raději bych pracoval."

„Jak myslíš," pokrčil rameny a popravdě jsem byl rád, že se do mě dál nenaváží. Vzdělání bylo pro Lucase na prvním místě a jistě ho stálo velké přemáhání, aby mi o tom neudělal přednášku.

„A co chceš dělat?" zeptala se černovlasá dívka. „Dominik nedávno začal pracovat jako asistent v jedné právnické firmě."

Otřásl jsem se při té představě, znělo to příšerně nudně, ale když to Karolínině bratrovi vyhovovalo.

„Zaslechl jsem, že se dole ve městě pořádají pouliční zápasy a dá se při nich dost vydělat," ušklíbl jsem se a sledoval, jak se oba hlasitě rozesmáli.

„Dobrý vtip, vždyť ty máš problém zabít i pavouka," prohodil posměšně Lucas, čímž se mě docela dotkl.

Kdyby jen věděl...

Byl jsem jediný, kdo si pamatoval všechno, co se stalo. Jediný, kdo měl vzpomínky na to, čím jsme si prošli, co jsme museli podstoupit, abychom se dostali sem. Abychom měli svůj happyend. Nevím, proč mi zůstaly zachovány, ale přišlo mi to podivně symbolické.

Možná proto, abych si pamatoval svoje chyby a už je nikdy neopakoval, abych si cenil toho, co jsme získali. Možná to byl můj trest za to, že jsem ve své hlouposti skoro zničil svět.

Přemýšlel jsem, zda bych jim o tom měl vyprávět. Třeba někdy. Ale nyní je nebudu zatěžovat špatnými vzpomínkami. A stejně by mi asi neuvěřili.

Natáhl jsem se na záda, složil ruce pod hlavu, zavřel oči a nastavil tvář nezvykle hřejivým paprskům podzimního slunce. Užíval jsem si klidu a naslouchajíc tichému dohadování Lucase s Karolínu jsem skoro usnul.

Měkké rty se přitiskly na ty moje a když jsem otevřel oči už mi nic nechybělo k dokonalému štěstí. Teo se nade mnou skláněl a s láskou na mě hleděl.

„Ahoj," usmál jsem se na něj a přitáhl si ho k sobě pro další polibek na přivítanou.

Asi se toho nikdy nenabažím. Mít ho u sebe, a nemuset se bát že každý den může být tím posledním. Nemuset se děsit přibližující se temnoty, nemuset se obávat bytostí, které mají moc nás pohltit a zničit.