Jednou přijde konec

XIII.

Když jsme vyrazili, byla stále noc, přestože do rozbřesku mnoho nechybělo. Počasí venku přesně odpovídalo termínu sychravý podzim a já si přitáhl svoji koženou bundu těsněji k tělu.

Stejně jsem se však otřásl zimou, když mi studený vítr s poletujícímu kapkami deště připomněl, jak dobře nám s Mateem bylo ve vyhřáté posteli, než nás z ní naši přátelé nemilosrdně vytáhli.

Naštěstí jsme nemuseli pěšky, protože nás vyzvedla Kara s Lucasem v černém oprýskaném sedanu.

„Nastupte," poručil nám Luky, zatímco dívka sedící na místě řidiče chvíli studovala navigaci v telefonu, než ji předala svému blonďatému příteli.

Ten vedle ní pořád působil jako Kařin mladší bratr a toho dojmu jsem se nedokázal zbavil ani po tom, co mi Mateo prozradil, že Lucas je ve skutečnosti mnohem starší.

S Teem jsme se uvelebili na zadních sedačkách, které už měly to nejlepší za sebou. Vyčpělý zápach benzínu agresivně zaútočil na moje čichové buňky a skoro mi vehnal slzy do očí.

To si tahle parta bojující za záchranu světa nedokáže obstarat lepší vozítko?

Kara zařadila rychlost a vyrazila tichými ulicemi neznámo kam. Světla reflektorů ozařovala jen zřídka obydlenou čtvrť, která se před námi rozkládala a působila v tuhle noční domu ještě opuštěnější.

Řídila klidně, rozvážně a vyvracela tím veškeré moje předsudky proti ženě za volantem. Nerozhodilo ji ani neustávající mrholení, snížena viditelnost a dokonce ani Lucasovy nesouvislé a poněkud matoucí instrukce, kde má odbočit.

Zatímco se Kara s Lukym dohadovali o nejlepší cestě, já si opřel hlavu o Mateovo rameno. Pochopil moji touhu po jeho blízkosti, protože si mě hned nato přitáhl do náruče a pevně objal.

Neodolal jsem a přitiskl svoje ústa na ty jeho. Myslel jsem, že zůstane u krátké pusy, ale protože se ani jeden z nás nedokázal od toho druhého odrhnout, nějak se to začínalo zvrhávat. Moje ruka vyjela po Mateově stehně a pevně ho stiskla a možná by se dostala ještě dál, kdyby se neozval Lucasův profesorský hlas:

„Uvědomujete si, že se každou chvíli můžeme ocitnout ve smrtelném nebezpečí?"

„Přece jste chtěli, abychom se usmířili, ne?" ušklíbl se Teo, když se ode mne odlepil a mrkl na podrážděného blonďáka, který naše počínání po očku sledoval ve zpětném zrcátku.

Mateova nálada byla navzdory blížícímu se nebezpečí povznesená a radostná.

Ani vyhlídka dalšího střetu s těmi odpornými příšeráky nemohla zakalit jeho štěstí z toho, že jsme konečně spolu. Cítil jsem to velmi podobně a žádné nebezpečí si nepřipouštěl. S ním po boku se jistě dokážu postavit čemukoli, co nás na konci této cesty čeká.

„Jsem vážně zvědavý, jak dlouho potrvá, než si zase půjdete po krku," zabrblal polohlasně Luky a vrátil se zpátky k navigaci.

A my se vrátili k líbání.

„Nechápu, proč jsme se nedali dohromady už dávno," zašeptal jsem mezi polibky.

Teo se trochu odtáhl a já v jeho očích spatřil náznak výčitky.

„Nic mi neříkej. To já, co?" pochopil jsem.

„Nikdy jsi mi nedal najevo, že bys měl zájem," promluvil potichu, zatímco mě něžně hladil po vlasech. „Ale tebe je strašně těžký přečíst, ty sám všechno vidíš, věděl jsi od začátku, co k tobě cítím, ale já netušil vůbec nic. Nakonec jsem se smířil s tím, že budeme jen přátelé. Jenomže pak už jsme nebyli ani přátele a já si myslel, že..."