Jednou přijde konec

XXV.

Eli, bude to v pořádku...

Mateův sametový hlas mi zněl v uších, jeho přítomnost mě obklopovala, cítil jsem ji a vnímal celou svojí bytostí. Chtěl jsem se v ní ztratit, splynout s ní. Navěky.

Ale něco mě od něj táhlo pryč. Něco se mě od něj snažilo odtrhnout.

„Eliáši! No tak, Eliáši! Prober se."

Otevřel jsem oči.

Moje toulající se vědomí se vrátilo zpět do trýznivé a velice bolestivé reality.

Namáhavě jsem zalapal po dechu a celý se roztřásl.

Měl jsem pocit, že mám zlámané snad všechny kosti v těle, každý nádech, každý sebemenší pohyb příšerně bolel.

Ležel jsem na zemi mezi sutinami, Lucas se nade mnou skláněl, dotýkal se prsty mých spánků, léčil mě. Přestože sám vyčerpaný se mi snažil ulevit. Z těch mála sil, které mu ještě zbývaly, se pokoušel uzdravit alespoň to nejhorší z mých ran. 

Jeho zelené oči byly zarudlé, blonďaté vlasy plné prachu, po špinavé tváři mu stékaly slzy. 

Když jsem však nabyl vědomí, na jeho ztrhaném obličeji se objevila úleva a do krve rozkousané rty se pohnuly do mírného úsměvu.

„Už jsem se začínal bát, že tě taky ztratíme." 
 
Byl jsem zmatený, hlava mi třeštila, jen pomalu se mi vybavovaly události uplynulých minut a hodin.

„Ma...te...o," zachraptěl jsem a pokusil se posadit. Zatočila se mi hlava a málem jsem znovu omdlel. Lucas přispěchal, aby mě podepřel a pomohl do sedu.

Už svítalo, první paprsky podzimního slunce dopadaly na hromady trosek, to jediné co zbylo ze zničené budovy. V dálce bylo slyšet houkání policejních sirén, naše malé soukromé zemětřesení patrně přitáhlo pozornost.

A pak jsem ho zahlédl. Kousek ode mě ležel na zemi Teo.

Kara seděla vedle něj a držela ho za ruku, černé rozcuchané vlasy plné prachu padaly dívce do tváře, ramena se jí otřásaly tichými vzlyky. Adam se skláněl nad Mateovým obličejem, prsty ho hladil po vlasech, make-up měl rozmazaný od potu a slz, ruce se mu klepaly.

Mateo.

Žaludek se mi sevřel mrazivý děsem.

Všechno se mi vrátilo.

Ty poslední okamžiky, Mateova slova, Mateovo objetí, jeho srdce, které se zastavilo. 

„Teo," zachraptěl jsem a vyčítavě pohlédl na Lucase. „Proč...neléčíš... jeho?"

„Je mi to líto, Eliáši," vypravil ze sebe zdrcený, snažíce se nerozbrečet. „Je mi to tak líto."

Kara zvedla uslzený obličej a pohlédla na mě, ale Adam si nevšímal ničeho, zcela pohlcen svým zármutkem.

Zapomněl jsem na bolest, zlomenou ruku, rozraženou hlavu a po čtyřech dolezl k Mateovi. Oči měl zavřené, tvář od krve, nedýchal.

Ne, ne, ne. To nemůže být pravda.

„Lucasi!" zařval jsem na něj nedbaje podrážděného hrdla a bolesti na hrudi. „Proč nic neděláš? Pomoz mu!" 

Mladý blonďák na mě hleděl, jeho zelené oči plné slz: „Promiň, Eliáši, je mrtvý. Nezmůžu nic."

Ne, to není pravda. Nemůže být. 

„Zkus to, Lucasi, no tak!" křičel jsem na něj hystericky, zatímco jsem svíral Mateovo polámané tělo bez života.