Jednou přijde konec

XXIX.

Stál jsem na střeše budovy a hleděl na tiché noční město, které se rozkládalo přede mnou. Můj nepřítomný pohled přitahovaly poblikávající pouliční lampy a také těch několik málo světel v oknech domů, jejichž majitelé z nějakého důvodu v tuto pozdní hodinu stále ještě nespali. Stejně jako já. Bohužel já měl pocit, že už nikdy v životě klidně spát nebudu.

Mrazivý noční vzduch jsem cítil na tváři, prsty měl zkřehlé a moje mysl se chvěla děsem a zoufalstvím.

Je možné, že jsem všechnu tu hrůzu, co nás potkala, způsobil já? 

Všichni ti mrtví, všichni ti, co se změnili v Čisté... Mám tohle skutečně na svědomí já?

Vzpomínal jsem na ten strašný pocit bezmoci, když jsem viděl Mateovo rozlámané tělo bez života. Jak jsem si vyčítal, že jsem neměl dost síly, abych tomu zabránil.

Byl to tento okamžik, který vše změnil? Tehdy jsem se rozhodl získat větší moc? Získat schopnost manipulovat s časem, abych mohl změnit Teův osud? 

Hlava mi třeštila, nemohl jsem se na nic soustředit a marně v tom hledal smysl. Nedalo se však pochybovat o tom, že ten tvor musím být já, moje budoucí já. Ale současně... Bodavá bolest mi projížděla spánky, nešlo to vydržet.

Je tohle opravdu to, co se stane? Změním se v tu odpornou věc? Změním se v prvního z Čistých?

A pokud je to pravda... 

Pohlédl jsem dolů přes okraj střechy na liduprázdnou ulici. 

Když skočím, když se moje tělo roztříští dole o tvrdý beton, skončí to? Skončí všechno tohle šílenství, tenhle teror, Temerové, Čistí, skončí umírání mých přátel?

Celý jsem se třásl, když jsem odhodlaně vystoupil na nízkou betonovou obrubu rovné střechy a zadíval se dolů. Stačil jediný krok kupředu, pár centimetrů, a pak by následoval už jenom pád do temnoty. Nicota, zapomnění a konec.

Bude to rychlé? Bude to bolet? 

Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.

Všechno to skončí se mnou.

„Proboha, Eli, co to děláš?!" 

Mateo se objevil za mými zády. K smrti vyděšený a šokovaný.  Nezaregistroval jsem, jak se blíží, ale mělo mi dojít, že  mě začne hledat.

„Co blázníš?!" vykřikl s nádechem paniky a rozběhl se za mnou. 

„Ne, stůj Mateo!" vyhrkl jsem zoufale, noha mi podklouzla na namrzlém betonové okraji a já jen tak tak udržel rovnováhu. „Stůj nebo to skončím hned."

Zastavil se asi na tři metry ode mě obávajíc se, abych svojí pohrůžku nesplnil. „No tak, Eli, neblbni, promluvme si," jeho hlas zněl klidně, vlídně, milé a vůbec neprozrazoval veškerý ten chaos, hrůzu a strach, který pociťoval.

„August má pravdu, musím zemřít a pak se nic z toho nestane. Není jiná možnost."

Zadíval jsem se dolů do temné propasti přede mnou, slzy mi tekly z očí, klepala se mi kolena, klepaly se mi ruce a klepaly se mi i rty. 

Rád bych se s Mateem rozloučil, ještě jednou ho objal, ale věděl jsem, že jestli se ho dotknu nebo jestli budu dal čekat a naslouchat jeho hlasu, už v sobě to odhodlání nenajdu.

Musím to udělat hned. 

„Eli, prosím."

Cítil jsem jeho zoufalství a strach, který se mísil s tím mým. Věděl jsem o jeho slzách, přestože jsem se na Tea nedíval.