Jednou přijde konec

XXI.

Hleděl jsem do zamlženého zrcadla na svoji tvář a hlavou mi běžely myšlenky a vzpomínky. Vůbec jsem si nevybavoval, jak jsem se dostal do umýváren, ale věděl jsem, že ani sprcha moji pohřební náladu nerozptýlila. 

Díky svým zbystřených smyslům jsem teď dokázal poznat, kde se kdo nachází a tak nehrozilo, že bych se tady znovu střetl s Adamem nebo kýmkoli jiným. Většina lidí beztak ještě spala. 

Znovu jsem se ponořil do svých nově získaných vzpomínek a snažil se z toho zmatku v hlavě vydolovat nějaký smysl, něco co by mi dalo naději, že moje předtuchy jsou pouhý výplod fantazie a nic z toho se ve skutečnosti nestane. 

Ze zrcadla mi pohled vracely modrozelené oči, které působily unaveně. No, moc jsem toho v noci nenaspal, a vlastně ani tu noc předtím. 

Sledoval jsem kapky vody stékající z mokrých vlasů na můj krk a nahou hruď a při tom si všiml, že se mi na kůži vyjímá několik fialových skvrn. Velice živě jsem si dokázal představit, jak se tam dostaly. 

Vzpomínka na Matea a jeho šikovná ústa mi vyčarovala úsměv na rtech. Ne poprvé mě napadlo, o kolik bylo všechno jednodušší, když jsem si nic nepamatoval.

Bezmyšlenkovitě jsem sáhl pro ručník, ovázal si ho kolem boků a zautomatizovanými pohyby si vyčistil zuby. 

Opět se mi vybavil ten večer, kdy jsme se s Teem rozloučili. S bolestivou přesností jsem si pamatoval, jak jsem veškeré vzpomínky na něj ukryl hluboko ve svém nevědomí a precizně uzamkl uvnitř, aby se k nim nikdo nikdy nedostal. A tak by to i zůstalo, kdyby se nestalo přesně to, čemu jsem se snažil zabránit.

Všechno se do puntíku vyplnilo. Veškerá moje snaha k ničemu.

Zatraceně.

Jaká byla pravděpodobnost, že se s Mateem znovu setkáme?

Tehdy jsem zmizel v ulicích tohoto mnohamiliónového velkoměsta a plánoval ho co nejrychleji opustit. 

V pouličních zápasech jsem si chtěl vydělat na cestu pryč. Někam daleko. Někam na druhý konec světa. A téměř se mi to podařilo.

Přesto neuvěřitelnou náhodou Lucas a Kara zavítali do té odlehlé čtvrti a zahlédli můj zápas. Našli mě a řekli o tom Teovi.

Ne, to nebyla žádná náhoda. Protože náhody neexistují.

„Kdybys počkal, mohli jsme se vysprchovat společně," přerušil tok mých myšlenek Mateo, který právě vešel dovnitř. Aniž bych se otočil, naše pohledy se v zrcadle střetly.

Měl na sobě pouze džíny a přes rameno přehozený ručník. Stačilo se na něj podívat a tělem mi projela vlna vzrušení a touhy. Byl úžasný, byl dokonalý a byl můj. 

Přistoupil blíž, zezadu mě objal a políbil na krk. Zachvěl jsem se a přivřel oči, když se jeho horké rty setkaly s mojí stále vlhkou pokožkou. 

„Když jsem tě nenašel vedle sebe v posteli, skoro jsem se lekl, že jsi zase někam utekl," zašeptal, jeho dech mě hřál na šíji, husí kůže mi přejela po zádech, zatímco moje srdce divoce bušilo.

Jak jen to dělá? Jak je možné, že na mě jeho dotek má tak obrovský vliv? Zdálo se zbytečné se tomu divit, přece jsme si byli souzeni. Představoval můj dokonalý protějšek, spřízněnou duši, a všechny ty ezoterické nesmysly, kterým bych nejraději nevěřil. 

Otočil jsem se v jeho náručí a pohlédl do těch nádherných očí. 

„Děje se něco?" zeptal se, nadále moje pocity dokázal bez problému rozpoznat.