Jednou přijde konec

XXII.

Stál jsem na střeše a kouřil cigaretu. 

Pošmourné odpoledne a těžké mraky honící se po obloze přesně dokreslovaly moji pochmurnou náladu. Slunce se ukrývalo za všudypřítomnou šedí a do toho foukal chladný vítr jako předzvěst blížící se zimy a sněhu.

Město se přede mnou rozkládalo tiché, cizí a nepřátelské. Nebo mi to minimálně tak připadalo. Proč jen jsem nemohl být jeden z milionů obyčejných lidí s obyčejnými problémy. Já a Mateo.  Dva kluci bez nadpřirozených schopností, kteří by řešili maximálně to, že se na ně někdo blbě podívá, když se na ulici chytnou za ruce.

Potáhl jsem z cigarety, ale ani nikotin moje nervy nezklidnil. 

„Věděl jsem, že tě tady najdu," ozval se za mou známý hlas a já se otočil, abych pohlédl do Mateovy rozjařené tváře.

On si žádné obavy nepřipouštěl. Byl šťastný a zaslepený city ke mně, které jsem mu konečně opětoval. 

Usmál se a vítězoslavně dodal: „Teď vždycky poznám, kde jsi."

Jak je možné, že si ty schopnosti dokázal tak rychle osvojit?

„A už mi taky čteš myšlenky?" zeptal jsem se.

„Trochu," připustil a veselé se zaculil. Líbilo se mu, že konečně vidí také on do mojí hlavy. Začal jsem svého neuváženého daru litovat.

„Někdy to jde líp, někdy hůř. Vnímám hlavně tvoje pocity. Ale...je to neuvěřitelné."

„Dokážeš to u ostatních?"

„Zatím jen u tebe," řekl a nespokojeně se zadíval na moji cigaretu.

„Zase mi ji sebereš?" ušklíbl jsem se.

Beze slova mi cigaretu vzal z neodporujících prstů, sám dvakrát potáhl, než ji přesným cvrknutím poslal přes okraj střechy dolů z třípatrové budovy.

„Pořád máš strach," zašeptal a přistoupil blíž. Mateovy paže mě obmotaly kolem dokola a jeho rty se otřely o ty moje studené a mrazem profialovělé.

Vážně byla děsná zima.

„Ty myslíš, že bychom měli utéct?" ucítil jsem Teův horký dech na zmrzlé tváři. 

Zatraceně.

Fakt se mi vůbec nehodilo, jak dobře do mě viděl.  Ano, celou dobu jsem zvažoval, zda bychom se tomu boji nemohli vyhnout.  

„Zbývají nám pouze dvě možnosti," promluvil jsem nakonec. „Pokusit se utéct nebo bojovat."

„Utéct?" podivil se. „Přece jim nemůžeme utéct.

„Možná ano. Promyslel jsem to. Když jsem předtím odešel, zablokoval jsem si schopnosti, abych Temery oklamal. Jsem si dost jistý, že teď už bych to samé zvládl i u ostatních. Bez našich schopností se budeme jevit jako obyčejní lidé, pak by nás třeba nechali být."

„Říkal jsi, že jsou všude kolem. Co když to nevyjde? Co když kolem nich neproklouzneme a stejně zaútočí? A bez svých schopností půjdeme jak ovce na porážku."

„To riziko tu je," připustil jsem neochotně. „Ale když budeme bojovat..." 

„Myslíš si, že když budeme bojovat, zemřeme."

„I kdybychom ten boj přece jen vyhráli, nebude to beze ztrát," povzdechl jsem si. „Někteří z nás mohou zemřít," pohlédl jsem do jeho odvážných stříbrošedých očí, „ty můžeš zemřít."

„A toho se bojíš."

Nemělo smysl zapírat, viděl do mě. „Toho se bojím ze všeho nejvíc."

Pevně mě k sobě přitiskl a krátce líbl na tvář, než vážným tónem pronesl: „Stát se může cokoli, Eli, ale o tomhle bychom neměli rozhodovat sami. Promluv si s ostatními, řekni jim, co máme za možnosti."