Jednou přijde konec

XXXI.

Čas se znovu rozeběhl.

Najednou jsem mohl dýchat, mohl se pohnout, mohl zamrkat. Pro moje tělo neuběhla ani vteřina, pouze moje mysl vnímala po celou tu dobu rozhovoru s mým budoucím já.

„Jdou sem Čistí," vydechl jsem a pohlédl na Matea, který stál těsně vedle mě a stejně jako ostatní nic nechápal. Ještě před několika okamžiky jsme spolu mluvili, než se všechno zastavilo. Pro moje přátele od té chvíle neuběhla ani vteřina. Mně to připadalo podstatně déle.

„Co? Jak to víš?" zeptal se Lucas.

Zhluboka jsem se nadechl a rozklepal se. Celou tu dobu, co bylo moje tělo zmražené v čase, v něm žádné fyziologické funkce neprobíhaly. Netlouklo mi srdce, nedýchal jsem, všechno se zastavilo. Jen moje mysl běžela dál a já si uvědomil děsivou skutečnost, že pokud Temerové vyhrají, náš svět se prolne s tím jejich a zmrzne v čase, já jediný z lidských bytostí budu schopný vnímat, co se se mnou děje. Zůstanu takhle na věky. Jak dlouho potrvá než z toho zešílím?

„Cítím je," vysvětlil jsem, protože to byla pravda.

Něco se totiž změnilo. Ještě před tím zastavením času tu nebyli, ale nyní jsem jejich přítomnost jasně vnímal. Ten ledový pocit mi kroutil žaludek a já věděl, že se blíží, že jsou všude kolem nás a že brzy zaútočí. A stejně jako předtím se jich kolem této budovy nacházely desítky a stovky. V tomhle se historie opakovala.

„Ale říkal jsi, že máme čas," pohlédl na mě Mateo s obavami v očích.

„Čas je něco, co nám brzy dojde úplně."

„Nechápu," zavrtěl hlavou Lucas.

„Ani já pořádně ne, ale pojďte, musíme varovat ostatní. Musíme se připravit na jejich příchod."

Za pochodu jsem se jim snažil rychle převyprávět všechno, co jsem se dozvěděl. Ale příliš mi to nešlo.

A nejen kvůli tomu, že to pořádně nedávalo smysl.

Jak někomu vysvětlit, že díky mě, díky mému budoucímu já, se svět řítí do záhuby a pokud něco neuděláme, zanikne úplně, znehybněný v čase na věky věků.

~~~

Stál jsem dole v rozlehlé hale a připadalo mi to jako obrovské deja-vu.

Filip se na mě díval s naději, Adam, který se díky našemu varování vrátil včas, aby unikl Čistým, na mě hleděl s neskrývanou nenávistí, Lucas s Karou vysvětlovali ostatní náš narychlo vymyšlený plán a Mateo stál vedle mě jako můj bodyguard.

Co se asi stane v dalších minutách a hodinách? Zopakuje se náš vítězný boj?

Pravda byla, že jsem osudy svých přátel neviděl. Neviděl jsem ani Mateovu linii osudu, která vedla k jeho smrti. Neviděl jsem vůbec nic. Jen děsivou prázdnotu, která mi připadala strašlivější než vidět něčí smrt. Tenhle svět směřoval ke svému nevyhnutelnému konci, proto nikdo z nás už před sebou žádnou budoucnost neměl.

A pak začal útok.

To, co se stalo v následujících minutách, bylo téměř do puntíku stejné jako minule. Dokázal bych na chlup přesně předpovědět každý čin a úder. Vše se opakovala s děsivou přesností.

Padající zdi, prach, křik a moji přátelé snažící se bojovat ze všech sil proti přibližujícím se Čistým, kteří se k nás stahovali ze všech stran.

„Nic nedělejte," rozkázal jsem, když jsem viděl, jak se Mateo a Kara chtějí vydat do boje.

Drtivý útok na moji mysl, při kterém mě bolest hlavy skoro omráčila, jsem také čekal. A také jsem věděl, jak se s tím vypořádat. Věděl jsem, co přijde, věděl jsem, co musím udělat, jak s Čistými účinně bojovat.