Jednou přijde konec

XXVIII.

Pokud jsem se někdy potřeboval utvrdit v to, že čas je skutečně relativní, ty následující chvíle s Mateem mi posloužily jako dostatečný důkaz.

Když se moje nahá kůže přitiskla k té jeho, když mě ty silné paže držely a nepustily, když se Teova ústa s bezuzdnou žádostivostí pohybovala proti těm mým a tlumila moje sténání a výkřiky slasti, když se nakonec naše těla spojila ve spalující vášni, nedočkavě a s téměř paralyzující touhou nic jiného neexistovalo.

V tyto okamžiky jsem byl ochoten uvěřil, že čas je pouze vymyšlený, vágní a relativní pojem, který nás ničím nesvazuje. Veškeré minuty a vteřiny, vlastně celý časoprostor se v Mateově náručí smrskával výhradně na nás dva a jediné, co dokázalo prostoupit až do mojí omámené mysli, byly Teovy pocity mísící se s těmi mými natolik silnými, že cokoli jiného do našeho světa proniknout nedokázalo.

Asi nikdy nepochopím, proč zrovna s ním a jenom s ním je to tak výjimečné. Tak nádherné. Tak naplňující.

Pot mě štípal v očích, vydýchával jsem právě prožitou extázi, naše těla stále zaklesnuta do sebe, zatímco Teo mi do ucha šeptal slova lásky a něhy. Jeho mysl šťastná a spokojená. Stejně jako ta moje.

Ještě dlouho po tom jsem se nedokázal pohnout, nedokázal se od Matea odtáhnout a ani on ode mně, uvězněni společně v našem soukromém ráji.

Bohužel všechno dobré musí jednou skončit.

„Ale no tak! To nemáte svůj pokoj? A ještě ke všemu na mojí sedačce?!"

Byl jsem tak mimo sebe, že jsem vůbec nezaznamenal, že se Lucas s Karou vracejí. A naneštěstí Matea ani mě nenapadlo zamknout. Proto nyní Luky stál v otevřených dveřích a tvářil se stejnou měrou zaskočeně, šokovaně, pobouřeně, ale ze všeho nejvíc pěkně naštvaně.

Kara, která mu s pobaveným výrazem nakoukla přes rameno a jen s obtížemi zadržovala smích, poznamenala: „Nedělej z toho drama, Lucasi. Ta sedačka je stejně strašná, pořád ti říkám, abys ji vyhodil."

„No, tak teď už budu muset," pronesl suše její blonďatý přítel, než Karolínu vystrčil ven z pokoje zpět na chodbu patrně, aby ji pohled na nás dva nepobouřil.

Než odešel také, rozkázal směrem k nám ostře: „Za pět minut jsme zpátky a nechtějte vědět, co s vámi udělám, jestli nebudete oblečení."

Když se za Lucasem zavřely dveře, oba jsme se hlasitě rozesmály. Navzdory tomu trapasu jsem se cítil skvěle.

„Zdá se, že historie se opakuje," ušklíbl jsem se a neodolal, abych Matea znovu krátce nepolíbil. Jeho zpocené vlasy se mu lepily na tvář, jeho nahé tělo se nadále tisklo na to moje a já pocítil osten rychle se vracejícího vzrušení.

Chtěl jsem znovu spojit naše rty tentokrát s větší divokostí a vášní, ale Mateo mě předběhl s otázkou: „I předtím nás načapali?"

V duchu se mi vybavilo, jak nás překvapili v mém pokoji tu noc, co se Adam dostal do nesnází.

„Hm," přikývl jsem s úšklebkem a přes jeho nádherné a dokonalé rty mu alespoň přejel prsty, „naši přátelé jsou stejní ve všech realitách."

„Radši se oblékneme," odtáhl se ode mě k mému nevýslovnému zklamání, „protože jinak tě znovu povalím na tu sedačku a Lucas nás oba zabije."

S konečnou platností mě propustil ze svého náručí a vstal.

„Luky řekl, že máme pět minut, to bychom možná stihli," provokoval jsem ho.