Jednou přijde konec

XXX.

Temerové byli všude. 

Líně procházeli kolem mě v podobě obrovských černých psů, otírali se o moje znehybněné v čase zamrzlé tělo a dokonce procházeli i skrze něj. Moji stále vnímající mysl zaplavoval nepopsatelný děs a panika tak silná, že kdybych mohl pohnout ústy, řval bych děsem jako smyslů zbavený. 

Ale nebyl jsem sám o koho se Temerové zajímali, obcházeli kolem mých přátel, kolem Matea, který stál hned vedle mě, kolem Kary a Lucase. Ale oni připomínali jen ztuhlé sochy a já doufal, že nevnímají to, co já, protože ten šílený strach, ze kterého jsem myslel, že zešílím, bych nepřál nikomu. 

Snažil jsem dostat svoji mysl pod kontrolu a nějak je zahnat, ale bylo jich čím dál více, vystupovali z okolní temnoty, zjevovali se všude kolem.  Střecha, na které jsme stáli, město v dálce a domy se svítícími okny nyní existovaly pouze někde v pozadí. Temerové vystupovali z temnoty noci a nahrazovali jí temnotou ještě černější a prázdnotou mnohem děsivější.

Nevěděl jsem, jak se jich zbavit. Viděl jsem, jak je Mateo s Karou dokázali roztrhat na kusy úderem dlaně do země a následnou tlakovou vlnou. Ale také jsem viděl, že se ty kousky poté zase spojily. A to samé se dělo nyní. 

Kolem mě se už nepohybovaly Temerové v podobě velkých psů, ale sami se rozdělovali na malé kousky temnoty, na malé černé mušky, které prostupovaly vším. 

A já si přál ztratit vědomí, abych to nemusel snášet. Záblesky minulosti, záblesky budoucnosti, to vše se prolínalo a míchalo. Vzpomínky na dětství, moje krásné vzpomínky na Matea, vzpomínky, které mi připadaly neznámé, vzpomínky, které ani nepatřily mně. 

Bolest hlavy se násobila, miliardy ostrých jehliček se mi zabodávaly do mozku jako ostrá čepel. Chtěl jsem křičet, zavřít oči, stisknout pěsti k sobě, kousnout se do rtu... Udělat něco, cokoli, ale moje tělo se v tom jediném zlomku vteřiny trvající celou věčnost nehýbalo. 

Tohle nevydržím. 

A pak najednou vše ustalo. 

Bolest zmizela. A s ní jako mávnutím kouzelného proutku mizely také jednotlivé kousky temnoty. Houf těch podivným mušek se vypařil jako když do nich střelí.

Čas se však nerozběhl. 

Tentokrát jsem tu obrovsky mocnou mysl zaznamenal. Tvor podobný Čistému s lidskýma očima, mýma očima, se objevil přede mnou. Zjevil se z temnoty jako přízrak ze snu, vypadal jako přízrak ze snu. Jako přízrak z noční můry, který se zhmotnil, aby mě děsil i když jsem vzhůru. 

A ten černou hmotou pokrytý tvor se slepenými ústy jsem byl já. Moje budoucnost.

Hleděl jsem do  jeho modrozelených očí a ty oči mi pohled vracely. Jako bych hleděl do zrcadla. Do nechutně pokřiveného zrcadla v nějakém domě hrůzy.   

 Jsi v pořádku? pronikla jeho myšlenka do mé hlavy.

Co se to tady děje?

Podělal jsem to, všechno jsem podělal. Chtěl jsem zachránit Matea a nehleděl na následky. Nedokázal jsem se smířit s jeho smrtí a všechno jsem zničil. Neměl jsem si zahrávat s věcmi, které jsou mimo moje chápání. Myslel jsem, že když získám větší moc, když získám schopnost manipulovat s časem, podaří se mi zabránit jeho smrti. Ale nejde to, a všechno jsem zkazil. Stále se to zhoršuje.

Ty víš, co se z tebe stane? Ty víš, že se proměníš a staneš se Čistým? Tím prvním z nich?

Ovšem, vím, co se se mnou stane. Věděl jsem to vždycky, ale nyní je tohle náš nejmenší problém.