Jednou přijde konec

XIV.

„Ty jsi s ním spal?!" vyjel jsem na Matea nedbaje toho, že nás právě obklíčily desítky obrovitých černých psů a čtyři temné postavy stojící v ústí každé z možných únikových cest mlčky čekaly jenom na to, aby nás jediným úderem vymazaly z povrchu země.

Byl jsem tak naštvaný, že jsem ignoroval i ten ledový pocit, z něhož by se mi jinak rozechvěly ruce a stáhl žaludek. Strach a paniku, který ve mě přítomnost Temerů vyvolávala, totiž vytlačoval neskutečný vztek.

„Chodíme spolu," ušklíbl se sebevědomě Adam a přitáhl si zaraženého Matea k sobě.

Ten ho dosti nevybíravě odstrčil a odsekl: „Ne, Adame, chodili jsme spolu a rozešli se. A ty to dobře..."

„Nerada ruším tohle vaše drama, ale jestli nezačneme něco dělat, budeme za chvíli mrtvý!" vložila se do toho Kara, jejíž hlas nesl nádech hysterie a celá se klepala. „Pak bude úplně jedno, kdo s kým kdy spal, takže si laskavě ujasněte priority!!"

I mě začalo docházet, že teď není vhodná doba na hádky.

„Krystaly," zaslechl jsem Lucase, také jemu se třásl hlas.

Malý blonďák na zem vysypal několik bílých krystalů, které jsem již viděl používat při našem posledním střetu s Temery.

Všichni si je v rychlosti rozebrali, i já si jeden vzal, přestože jsem tušil, že mi bude k ničemu. Dobře jsem si pamatoval, jak velkou sílu vyžaduje, aby ho člověk dostal přes tvrdou hmotu, která ty příšeráky pokrývala.

Stáli jsem uprostřed ulice jako kachny na střelnici. Čistí stále vyčkávaly, ale ze všech stran se k nám stahovali další a další černí psi.

Zaregistroval jsem, jak sebou Adam trhl, když je spatřil, jak se mu zachvěly ruce. Co asi vidí on? Obrovské pavouky, děsivá monstra, přízraky z hororu? Jaká věc tohohle kluka děsí ze všeho nejvíce?

To jsem se nedozvěděl. Sám jsem se necítil nejlíp, když se mi v mysli začala vynořovat vzpomínka na to, proč psi tak nenávidím, a proč ve mně pohled na ně vzbuzuje neovladatelnou paniku.

Kara s Mateem v dokonalé synchronizaci udeřili do země a vlna energie šířící se od nich roztrhala většinu černých psů kolem nás na maličké kousky. Černé chomáčky vznášející se temnoty však zamířily k nejbližšímu Čistému, kde se opět pospojovaly a zvětšovaly, dokud se kolem nohou černočerné bytosti nevytvořila nová smečka.

„Musíme sundat nejprve ty Čisté," poznamenal jsem.

„Vážně? To by nás nenapadlo," utrhl se na mě Adam nepříjemně, ale v jeho černou linkou zvýrazněných očích se už dávno nezračil vztek a nenávist ale výhradně obrovský strach.

Všem nám začínalo docházet, že jsme v pasti.

Čtyři Čisté prostě zabít nedokážeme.

Minule proti nám stál pouze jeden a Kara s Teem měli co dělat, aby ho sundali.

Teď jsme sice měli navíc Adama, ale, i kdyby byl sebelepší, pořád to bude čtyři proti třem. Protože já toho moc nezmůžu a Lucas bude mít spíš práci s tím, aby nás pak poskládal dohromady, než aby představoval nějaký velký přínos v přímé konfrontaci.

„Co uděláme?" zašeptal jsem do náhle hrobového ticha. Mateo na mě pohlédl, sevřel mi pevně ruku a přitáhl k sobě.

„Neboj, porazíme je," řekl odhodlaným a vyrovnaným hlasem, ale mě nemohl oklamat. Poznal jsem na něm, že lže, abych zůstal v klidu. Dobře věděl, že není v našich silách je přemoci.