Jednou přijde konec

XII.

Probudil jsem se uprostřed noci.

V malém zatuchlém kamrlíku bylo vedro a vydýchaný vzduch, s kterým ani malá odvětrávací šachta nedokázala mnoho udělat. Kdyby se tak v tomhle kutlochu nacházelo alespoň jedno okno, co by se dalo otevřít.

Strašně podmínky.

Ne poprvé jsem si vzpomněl na svůj útulný malý byt.

Kolem panovalo ticho a naprostá tma a já cítil Mateovy paže kolem svého těla, jak mě k sobě pevně tisknou.

Uvědomil jsem si, že jeho mysl je příliš bdělá na to, aby můj přítel spal, proto jsem se zeptal: „Jsi vzhůru?"

„Jo," potvrdil moji domněnku. „Nemůžu usnout, mám hlavu plnou nejrůznějších myšlenek."

„A patří některá z nich mně?"

„Všechny," pousmál se. „Jako bys to nepoznal."

„Nepoznám," přiznal jsem.

Během naší milostné mezihry jsem v něm četl jako v otevřené knize, ale teď jsem sotva rozpoznal jeho pocity. August měl pravdu v tom, že okamžiky velkých emocí jsou na rozluštění nejsnazší.

Něco málo jsem však vnímal: únavu, radost, náznak obav. Ale nic víc. Mateovy myšlenky probíhaly jeho myslí jedna za druhou a proplétaly se jako kluzcí hadi. Uchopit a dešifrovat některou z nich se zdálo nemožné, přestože obraz mojí tváře se skutečně častokrát objevoval.

Připadalo mi, že se ve vzpomínkách vrací k naši společně strávené noci. Lituje snad toho, co se stalo, nebo je v tom něco jiného?

Nedokázal jsem ho přečíst, ať jsem se snažil sebevíc, a ani naše fyzická blízkost mi tentokrát nepomohla. Všechno, co jsem zahlédl, byly nejasné představy a pocity. Tu radost a štěstí kalil strach a já nevěděl proč.

Nechtěl jsem, aby si Teo dělal starosti.

„Lituješ toho, že se to stalo?" zeptal jsem se nakonec.

Tak moc jsem si zvykl spoléhat na tuhle svoji podivnou telepatii a úplně zapomněl, že bych se ho mohl normálně zeptat. I když v případě málomluvného Matea mi připadalo snažší číst mu myšlenky, než z něj něco vyrazit.

Napadlo mě, zda to není právě ten důvod, proč málo mluví. Je snad natolik zvyklý předpokládat, že všechno poznám, aniž by on musel cokoli říci nahlas?

Jenomže teď jsem se zkrátka musel spolehnout na stará dobrá slova.

„Nebo se ti to nelíbilo?" naléhal jsem na něj, když neodpověděl.

Mě samotnému to připadalo skvělé a nevěřil jsem, že on to necítil stejně. Na druhou stranu něco mu vadit muselo.

„No, na poprvé to nikdy není perfektní," dodal jsem ještě a položil si hlavu na jeho rameno.

„Připadalo mi to perfektní," promluvil konečně a zlehka mě políbil do vlasů, „pořád mi všechno připadá naprosto dokonalé. Jako překrásný sen. Bojím se, že se ráno probudím a bude to pryč."

Přitáhl si mě k sobě těsněji, přikrývka se posunula a naše stále nahá těla se k sobě přitiskla tak výmluvně, že jsem v prvním okamžiku úplně zapomněl, o čemže to mluvíme, a raději bych navázal na činnost, kterou jsme provozovali předtím.

„Slib mi, že se to mezi námi nepokazí," zašeptal.

Toho se tedy bál.

„Nepokazí se to," slíbil jsem, dál už to nevydržel a políbil ho.